Pravidla českého pravopisu se vyvíjejí ne zcela šťastným způsobem. Na některých je vidět úporná snaha zabránit chybám (čti: psát v souladu s pravidly) i za cenu zjevného nesmyslu. Příkladem je používání velkého písmene ve druhém slově předložkového názvu ulic (Na Rozcestí, Pod Vinicí...) jen proto, aby nikdo nemusel přemýšlet, zda se jedná o místní název, nebo prostý popis skutečného umístění. Ale myšlení nás odlišuje od zvířat a chybami se člověk učí. Vždyť celé dějiny vědy jsou dějinami omylů a jejich vyvracení. Proč se tedy bát chyb? Žádné pravidlo stejně chybám nezabrání; jen se jich po změně tzv. k lepšímu (snadnějšímu?) budou dopouštět jiní.
Po delší době zase
nahlédl jsem do Pravidel českého pravopisu
a narodilo se dilema:
mám psát česky,
nebo podle pravidel?
Uvědomil jsem si však,
že čeština, můj názor
i pravidla se vyvíjejí.
A tak, bude-li proč,
budu psát, jak to cítím.
Třeba se to všechno
zase někdy potká.
Vyvstalo ale
nové dilema:
Dožiju
se toho?