Vědci zjistili, že …

Aristoteles tvrdil, že mozek pouze ochlazuje krev, ale nijak nepřispívá k myšlenkovému procesu. Dnešní vědci už vědí, že je to pravda jen u některých osob.

Skoro každý den si můžeme přečíst novinovou zprávu o vědeckém objevu, který údajně zásadním způsobem ovlivní náš další život nebo alespoň změní náš pohled na fungování světa. Často se jedná o banality, jejichž (ne)správnost buď intuitivně tušíme, nebo jsou úplně zbytečné.

Když přemýšlím o vztahu světa a vědy jako způsobu jeho poznávání, nabízí se mi jako přirovnání stůl jako obraz světa a na něm ležící papír jako obraz vědy, nebo chcete-li stavu našeho poznání.

Na samém počátku byl tento papír zmuchlaný do podoby nepravidelné koule, která na stole leží, ale dotýká se ho jen v několika málo bodech. Tyto dotykové body představovaly to, co lidé o světě věděli nebo alespoň tušili.

Poznávání světa se dá přirovnat k rozbalování papíru. Postupně přibývá bodů, kde se papír stolu dotýká, a plochy, kterou pokrývá. Protože je ale papír pomačkaný, dotýká se stolu jen na nemnoha místech a my navíc nevíme přesně, která místa to jsou, takže většina našich představ o světě je mylných. Vědecké zkoumání světa je tak možno, aniž bychom se tím dopustili zkreslení, označit jako nahrazování starých omylů omyly novými.

S rozbalováním se však zároveň od sebe vzdalují jednotlivé části papíru, takže, zatímco na počátku každý člověk snadno obsáhl všechno nebo téměř všechno, co bylo o stavu světa známo i ostatním a mohl to s nimi sdílet, dnes se jednotlivé body papíru od sebe vzdálily natolik, že jen málokdo stačí alespoň v hrubých rysech sledovat všechny oblasti lidského poznání. Vědci ze vzájemně si vzdálených oborů těžko hledají společnou řeč a jen obtížně  dokážou vysvětlit někomu mimo svůj obor podstatu svého bádání.

Navíc, každý skutečný vědec ví, že ani tisíc pokusů potvrzujících jeho teorii není důkazem její platnosti, zatímco stačí jediný pokus, jehož výsledky jsou s ní v rozporu, aby teorie byla vyvrácena. Navíc platí, že nová teorie se neprosazuje silou myšlenky, ale začíná se šířit až tím, že vymřou (nebo odejdou do důchodu) profesoři kateder, kteří hájí a šíří to svoje staré a důvěrně známé, což je zvlášť v době zvyšujícího se věku dožití i odchodu do důchodu nepříliš povzbudivé.

Základním přístupem vědeckého přístupu k poznávání světa je zkoumat jevy tak, aby všechny podmínky pokusů, až na tu jednu, jejíž vliv se snažíme zkoumat, byly neměnné. To však jakž takž platí u neživé hmoty, i když i tady je známo, že i Leonardo da Vinci upravoval výsledky svých pokusů, když neodpovídaly jeho předpokladům. V oblasti zkoumání člověka je pak zhola nemožné zajistit, aby se zkoumaná a kontrolní skupina od sebe lišily pouze v jednom parametru a navíc, pokud je zkoumání dlouhodobější, byly dodržovány všechny podmínky po celou dobu neměnné.

Proto vědci výsledky svého zkoumání často uvádějí slovy: „Domníváme se, že za těchto podmínek by mohlo …“ a jsou velmi opatrní ve svých závěrech.

To však je v přímém protikladu s požadavky novinářů na úderný titulek, který prodává jejich práci. Ruku na srdce, kdo z nás si rozklikne na blogu text, z jehož perexu je zřejmé, že autor sám tak úplně přesně neví, co vlastně může s jistotou tvrdit. A kolik z vás došlo při četbě až sem?

A proto zkušený novinář vybere z vědeckého textu ty nejsmělejší hypotézy, doplní je vlastními závěry, vynechá cokoliv, co by mohlo zavánět pochybnostmi a do světa pošle „informaci“, kterou možná ani autor původního výzkumu nepozná. A my se pak divíme, co zase ti vědci vyzkoumali. Zvlášť když se výsledky dvou různých studií zveřejněných v krátké době za sebou ve svých závěrech třeba nepatrně (ale po novinářském zásahu zcela zásadně) liší. Inu, nikdy není na škodu používat ten průtokový chladič krve zmiňovaný v perexu i k jiným věcem.