Víte, komu dáváte svůj hlas?

Na to, že při volební kampani na nás útočí záplava polopravd, lží, populismu a v poslední době i latentního porna, jsme si už zvykli. Ale že jsou „nepřesné informace“ i v Informacích o způsobu hlasování připravených a distribuovaných za peníze z našich daní, na to bychom si zvykat neměli.

Volby do obecních zastupitelstev voličům nabízejí to, co žádné jiné - možnost volit kandidáty třeba i z několika stran. Bloger Jiří Starý se proto rozhodl, že si dá tu práci a vybere všech 65 kandidátů bez ohledu na jejich stranickou příslušnost a vybere skutečně podle svých představ, přestože jej asi volební komise příliš chválit nebude. Tím, že nebude hlasovat přímo pro stranu, nedá část svého hlasu lidem, kteří se mu nelíbí. Podívejme se tedy spolu, jakou má šanci ovlivnit, že se do zastupitelstva dostanou ti, které by tam rádi viděli voliči.

Jak vyplývá z oficiálně distribuovaných Informací o způsobu hlasování ve volbách do zastupitelstev obcí, hlasovat je možno v zásadě třemi způsoby:

1. Označit křížkem ve čtverečku záhlaví pouze jednu volební stranu čímž je dán hlas kandidátům oné strany v počtu odpovídajícím členům zastupitelstva, kteří mají být voleni.

2. Označit v rámečku před jmény kandidátů křížkem toho kandidáta, pro kterého hlasuje, nejvýše však tolik kandidátů, kolik členů zastupitelstva má být zvoleno.  

3. Kombinovat oba způsoby, tj. označit křížkem jednu volební stranu a dále v rámečku před jménem kandidáta další kandidáty, přičemž v tomto případě připadne kandidátům označené strany pouze tolik hlasů, kolik zbývá do počtu volených členů zastupitelstva.

Ani jeden ze způsobů volby tedy není popsán přesně.

V prvním případě chybí informace, co se stane v případě, že volím stranu, která nenominovala plný počet kandidátů. Z logiky věci je zřejmé, že nemůže dostat plný počet hlasů podle počtů volených členů zastupitelstva. Chybí zde tedy informace, že volič může zbývající hlasy využít jinak.

Další dva způsoby však voliče poněkud mystifikují. Systém se totiž na první pohled tváří tak, že můžeme volit jednotlivé kandidáty. Podíváme-li se však do volebního zákona, zjistíme, že ve skutečnosti dáváme hlas politické straně kandidáta a námi vybraný kandidát má šanci na mandát pouze tehdy, pokud získá o deset procent hlasů víc, než je průměr na kandidátní listině. To je však velký problém hlavně ve velkých zastupitelstvech. V Praze je například 65 zastupitelů, ve městech nad padesát tisíc obyvatel 38, ve městech lehce pod padesát tisíc je jich 35.

Uvědomíme-li si, že při volbách do poslanecké sněmovny se preferenční hlasy výrazně prosadily až v posledních volbách, kdy procento požadované pro posun kandidáta vzhůru ve volební listině kleslo z původních pěti na tři procenta, a to při počtech kandidátů v jednom kraji maximálně do třiceti, je zřejmé, že uvedený postup s pravděpodobností blížící se jistotě ovoce nepřinese (nebo přinese jen ve velmi malých obcích), protože s rostoucím počtem kandidátů klesá pravděpodobnost shody voličů na některém z nich, pokud to není zcela mimořádná a všemi uznávaná osobnost.

Zakopaný pes je samozřejmě ve volebním systému, přesněji ve stanovení procenta hlasů potřebného pro posun kandidátů oproti pořadí stanovenému volební stranou. Nejjednodušším řešením by bylo počítat skutečně hlasy každého kandidáta samostatně, a to i v případě, že někdo volí celou stranu bez dalších preferencí, což se však neobejde bez změny zákona a pro tyto volby je tedy nepoužitelné. Je tedy zřejmé, že pokud chceme volit kandidáty skutečně podle své vůle, je třeba usilovat o změnu volebního zákona.

Současně bychom však měli požadovat, aby informace o způsobu hlasování nebyly zavádějící a podobně jako strany nám neslibovaly nesplnitelné.