Můžeme bránit změnám klimatu?

O tom, že na Zemi neustále dochází ke změnám klimatu, nemůže pochybovat nikdo, kdo se alespoň trochu seznámil s historií. Otázkou je jenom to, do jaké míry tyto změny může ovlivnit člověk, a jaké důsledky pro život na naší planetě tyto změny mohou mít.

Již desítky let se vede nesmiřitelný spor mezi zastánci a odpůrci oteplování naší planety působením člověka. Na jedné straně stojí ti, kteří správně poukazují na geologické dějiny Země a upozorňují na to, že velkým teplotním výkyvům podléhala Země i v dobách, kdy na ní nebyl nejen člověk, ale ani život. Druhá strana barikády tuto zjevnou pravdu nemůže popřít, ale trvá na tom, že dnes jsou tyto změny ovlivňovány především lidskou činností a můžeme je tedy ovlivňovat podle našich představ.

Tento spor bychom zdánlivě mohli považovat za akademický a v klidu si počkat, která z obou stran má pravdu, kdyby neměl zásadní dopady na náš život. Tématu se totiž v celosvětovém měřítku chopili politici i všichni, kteří vycítili, že jako u všech hrátek s budoucností se i tady jedná o zlatou žílu, a rádi by se přiživili na její těžbě.

A tak byl v roce 1988 z iniciativy OSN, Světové meteorologické organizace (WMO) a Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) založen Mezivládní panel pro změny klimatu IPCC (Intergovermental Panel on Climate Change), jehož hlavním úkolem je shromažďování vědeckých informací o klimatických změnách způsobených lidskou činností.

V roce 1992 pak vznikla „Rámcová úmluva OSN o změně klimatu“ (United Nations Framework Convention on Climate Change, UNFCCC), kterou dosud přijalo 195 signatářů. V rámci této úmluvy byl v roce 1997 přijat a v roce 2005 vstoupil v účinnost Kjótský protokol, jehož cílem bylo snížení emisí skleníkových plynů v zemích s rozvinutou a přechodovou ekonomikou.

Už v roce 2007 se však požadavky rozšířily na návrh pro všechny země produkující skleníkové plyny s tím, že vznikne závazná dohoda pro období po roce 2012. O této dohodě se jednalo v roce 2009 v Kodani, v roce 2010 v Cancúnu, v roce 2011 v Durbanu a v roce 2012 v Dauhá. Na všech těchto konferencích zúčastněné delegace vyjádřily svou vůli vytvořit novou dohodu o podstatném snížení emisí skleníkových plynů, aby byl pozastaven oteplovací proces. V roce 2012 nabídl francouzský prezident Francois Holland, že uspořádají v Paris-Le Bourget v roce 2015 klíčovou klimatickou konferenci, aby se zabránilo klimatické katastrofě.

V roce 2015 se tedy zřejmě i představitelé České republiky písemně zavážou k boji proti skleníkovému jevu, což bude mít podstatný vliv nejen na výrobu energie, ale na celé naše hospodářství a životní úroveň. Rozsahem změn, které dodržování těchto závazků vyvolá, a jejich dopadů na životní úroveň by se měli zabývat vědci, ekonomové, politici i majitelé firem, ale i každý z nás, abychom měli představu, jak se tím změní náš život.

 Společným pojmem skleníkové plyny označujeme plyny, které svou přítomností v atmosféře způsobují ohřívání planety tím, že sice propouštějí sluneční záření, ale tepelné záření zpětně vyzařované z povrchu planety pohlcují a brání tak jeho okamžitému úniku do prostoru (skleníkový jev). Skleníkový jev se vyskytuje přirozeně na Zemi téměř od jejího vzniku. Bez skleníkových plynů by průměrná teplota při povrchu Země byla -18 °C. Skleníkový jev je tedy nezbytným předpokladem života na Zemi v té podobě, jak jej známe.

Skleníkovými plyny přirozeného původu jsou vodní pára, oxid uhličitý, metan, oxid dusný a ozón.

Lidská činnost jednak ovlivňuje obsah těchto plynů v ovzduší, ale navíc k nim přidává fluorované uhlovodíky, freony, a některé další plyny. Jejich podíl na skleníkovém efektu zatím nikdo neumí zjistit zcela přesně, ale z různých zdrojů lze nalézt údaje uvedené v tabulce:

Plyn
Metan
Freony
Ozón

Z tabulky vidíme, že největší podíl na skleníkovém jevu má vodní pára. Její množství v atmosféře se pohybuje od 0,2 do 4 objemových procent (v průměru je to kolem 1,3 procenta) a do ovzduší se dostává především z oceánů, moří, jezer, přehrad a řek. Dalo by se tedy říci, že člověk nemá na množství vody v atmosféře téměř žádný vliv a v důsledku toho je i jeho vliv na skleníkový jev malý. Háček je v tom, že množství vodní páry v atmosféře je závislé na její teplotě a obsah dalších skleníkových plynů produkovaných člověkem od zahájení industriální éry roste. Od roku 1780 tak vzrostl obsah oxidu uhličitého o 37 procent, metanu o 143 procent, oxidu dusného o 11 procent. Freony před industriální sférou neexistovaly, obsah ozónu ve stratosféře poklesl, ale narostl v přízemních vrstvách atmosféry, kde prokazatelně škodí.

Jestliže tedy roste teplota atmosféry, a tedy i Země v důsledku růstu obsahu jiných skleníkových plynů, zvyšuje se odpařování vody z vodních ploch a skleníkový jev posiluje.

Nicméně na změnách teploty na Zemi se nepodílí jen skleníkový jev. Se svou troškou do mlýna přicházejí zdatní soupeři: kosmické záření, sluneční vítr, sluneční erupce, magnetické pole země, změny oběžné dráhy Země, tektonická činnost, sopečné erupce, směr mořských proudů, a to všechno jsou jevy, které člověk přinejmenším zatím není schopen nijak ovlivnit.

Navíc i samotné měření průměrné teploty Země není tak jednoduché. Teploty v minulosti dokážeme „změřit“ jen nepřímými metodami, a to například z izotopů prvků, jejichž existence je závislá na klimatických veličinách. Z hlubokého vrtu v ledovci se získají vzorky ledu, z množství izotopů a hloubky se určí stáří vzorku a tehdejší teplota.

Těžké izotopy kyslíku prozradí množství srážek a teplotu v daném roce, izotop beryllia 10 vznikající působením slunečního záření na horní vrstvy atmosféry poskytne informace o sluneční aktivitě a pevné částice ukazují na přenos prachu ze suchých pevninských oblastí a tedy i na sopečnou činnost.

Pomocí vrtů v Grónsku můžeme sledovat hodnoty do minulosti 130 tisíc let, v Antarktidě do 800 tisíc let, dále do minulosti dohlédneme zkoumáním usazenin na dně oceánů.

Metoda má svoje úskalí v tom, že počet míst, kde se dnes teplota měří, je ve srovnání s počtem míst, na kterých nalezneme ledovce dostatečného stáří, naprosto nesrovnatelná, a proto i srovnávání průměru dnes naměřených teplot s teplotami získanými „měřením“ z minulosti je poněkud ošidné. Například v Antarktidě probíhají meteorologická měření až od roku 1957.

Dalším problémem je to, že průměrná roční teplota říká příliš málo o vhodnosti podmínek k životu ve sledovaném období. Například na Sibiři se teplota v průběhu roku mění v rozmezí od 40^oC pod nulou do 40^oC nad nulou, ale vliv Bajkalského jezera tento obrovský rozdíl v jeho okolí tlumí až o 20^oC. Přitom průměrná roční teplota na Zemi se dnes pohybuje někde kolem celkem příjemných 13^oC.

Povznesme se však nad technické problémy a připusťme, že si ze získaných údajů alespoň v hrubých rysech můžeme představit klima v minulosti. Z těchto měření už víme, že nejvyšší průměrné roční teploty na Zemi několikrát překročily 25^oC, dvakrát se dostaly pod 0^oC (to byly dvě doby ledové, kdy celá Země byla ledovou koulí s výjimkou několika činných vulkánů).

Víme také, že v poslední době meziledové byla oběžná dráha Země jiná, než dnes, teplota byla o3 až 7 stupňů vyšší než dnes a hladina moře byla výš o 6 metrů.

Usazeniny na dně oceánů ukazují, že se v průběhu milionů let měnila i koncentrace oxidu uhličitého vlivem geologických procesů. Během posledních 650 000 let se koncentrace oxidu uhličitého pohybovala od 180 jednotek na milion jednotek vzduchu (ppm) do 270 ppm. V roce 1960 však dosáhla 313 ppm a v polovině roku 2012 již 394 ppm.

Vývoj teplot v průběhu našeho letopočtu má mírně stoupající tendenci, přičemž dvě snížení teplot (malá doba ledová v 15. až 17. století a velmi chladné období v 19. století) souvisela s velkými výbuchy sopek. Ty vyvrhly do ovzduší ohromné množství prachových částic, které odstínily sluneční záření. Ve srovnání s tím se zdá, že období kolem roku 1000 muselo být velmi teplé, když Grónsko bylo údajně Zelenou zemí, jak zní překlad jeho názvu. Ve skutečnosti se jedná o zřejmě nejúčinnější reklamu v dějinách lidstva, neboť její vliv trvá dodnes. Název dal této zemi Erik Rudý, aby do ní nalákal osadníky, protože chtěl Grónsko kolonizovat poté, co byl (pravděpodobně roku 982) po obvinění ze dvou vražd islandským sněmem vyhoštěn ze země. Ostatně Island leží jižněji než naprostá většina území Grónska, a přesto byl nazván zemí ledovou.

Já sám považuji za daleko horší možnost pro naši civilizaci pokles teplot na Zemi na úroveň prekambria nebo permu než její mírný nárůst oproti dnešnímu stavu. Celá věc však není tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát. Změny teplot v minulosti zcela jistě vedly i ke stěhování lidí ohrožených nepříznivým klimatem. V poslední době ledové žilo na Zemi několik set tisíc lidí živících se sběrem a lovem, a pokud se nepřizpůsobili panujícím tvrdým podmínkám, vymřeli, aniž by nás o tom informovala média v přímém přenosu. Před přibližně 11 700 lety doba ledová skončila a v holocénu nastaly příznivé podmínky pro zemědělství a kočovný způsob života začal být opouštěn.

Pokud dojde k výraznějšímu tání ledovců a hladina moří se zvedne o decimetry, mohou se hustě obydlené oblasti v deltách velkých řek (například Bangladéš) stát neobyvatelnými. Ti lidé, kteří tam dnes žijí, budou hledat jiné místo k životu. A žije jich tam podstatně více, než celého lidstva na Zemi v dobách, když mořská hladina byla vysoko.

Chápu, že jsou místa na Zemi, (Sibiř, Grónsko), kde mírné zvýšení teploty může být přínosem, na druhou stranu lze očekávat rozšíření Sahary a některých jiných pouští, které tento vliv může zmírnit nebo zcela eliminovat. A samozřejmě je tu otázka, jestli lidé ze zaplavených oblastí půjdou ochotně třeba na tu Sibiř, nebo budou své štěstí hledat jinde. Zkušenost ze Sýrie ukazuje, že v důsledku sucha tamní farmáři opustili venkov a přesídlili do měst, což vyvolalo nestabilitu společnosti.

V minulosti byla Země osídlena lidmi řídce a místa bylo pro všechny dost. Přesto stěhování národů neprobíhalo idylicky. V dnešním hustě zalidněném světě nám k idylce nepomůžou ani kvóty na migranty, které se chystá zavádět Evropská unie.

A tak nevím, jestli mám podporovat ambiciózní plány politiků na ovlivnění klimatu, i když to vnímám tak, že blecha v srsti psa má pocit, že řídí jeho kroky, když zároveň tuším, že všechny ty kroky slouží především k tomu, aby se ze státních rozpočtů přelily peníze do kapes kamarádů (co jiného je kupčení s odpustky, pardón, s emisními povolenkami), nebo je odmítnout s tím, že znovu zažijeme stěhování národů. A víte to vy?