Tři pohledy

Běhání je asi nejdemokratičtější sport, který znám. Běhat může každý a přitom nezáleží na výkonnosti. Každý si najde svoje tempo, aniž by tím omezoval prožitek soupeře. Kdo si někdy zkusil třeba tenis, ví, o čem mluvím.

Ale přesto, nebo možná právě proto jsou i v pohledu na běhání velké rozdíly, a to i mezi těmi, kteří by k sobě měli mít nejblíže. Tři takové pohledy vám nabízím.

Vilém

Celý život mám pořád jenom smůlu. A vždycky, když to začíná vypadat aspoň trošku nadějně, zvrtne se to a já tu zase stojím s prázdnýma rukama.

Běhání se věnuju prakticky celý život. Vy starší si na mě možná i vzpomenete, ale raději se připomínat nebudu. Léta jsem trénoval, dřel jako kůň, ale vždycky jenom při studiu nebo zaměstnání, protože do střediska vrcholového sportu mě nikdy nevzali.

Mám totiž tu smůlu, že jsem tréninkový typ a chybí mi něco, co možná znáte i z jiných sportů - instinkt zabijáka. Pro ty, kteří to neznají, to popíšu na někom, koho zná skoro každý, na Maradonovi. Jo, je to ten fotbalista. Ten, když byl někde u středové čáry a bez míče, plácal se na tom hřišti a nikdo by v něm nehledal jednoho z nejlepších fotbalistů všech dob. Ale když se dostal k míči, najednou to byl někdo úplně jiný a na třech metrech na své soupeře získal náskok dvou metrů, i když se to zdá skoro nemožné. A když to bylo ve vápně, byl z toho skoro jistý gól. A po těch gólech šel tak, že jeden z nejslavnějších dal rukou a hned potom předvedl sólo, na jaké se nezapomíná, a zavěsil znovu.

Mohlo by se vám zdát, že ve vytrvalostním běhání to nemůže hrát roli, možná ještě ve finiši, ale tady jde o to vycítit tu příležitost, a ta může přijít kdykoliv v průběhu závodu, a v té chvíli se do toho opřít na krev. Když nezachytíte ten rozhodující únik, tak už to pak nedoženete.

A takhle to bylo se mnou. V tréninku jsem všem těm našim reprezentantům stačil, ale jak přišel závod, já jsem běžel stejně rychle jako v tréninku, ale oni byli rychlejší. Dřel jsem jako kůň, ale na víc, než na tituly na domácích mistrovstvích to nestačilo - reprezentovat ven jezdili jiní.

Takhle mi utekly dvě olympiády, ale tu třetí, tu si uniknout nenechám. Možná je poslední, na kterou mám ještě šanci se dostat, řekl jsem si a svoje tréninkové dávky ještě zvýšil. Ale když už jsem myslel, že tentokrát už mi ta šance neuteče, zradilo mě tělo. Nevydrželo tu dřinu a praskl mi stehenní sval.

Bylo to jen pár vláken, nic fatálního, ale termín nominačního závodu se blížil a navíc byl ten závod tentokrát v zahraničí, tak jsem tu léčbu potřeboval urychlit. No, nebudu vás napínat, ti zasvěcení už to stejně vědí, ano, vzal jsem si nějaká anabolika.

Nominační závod se pro mě vyvíjel dobře, umístil jsem se na bedně a splnil ostrý olympijský limit, ale přišla dopingová kontrola. S tou jsem samozřejmě musel počítat, a tak jsem na ni byl připraven. Neptejte se mě, jak jsem ji získal, ale odevzdal jsem moč svojí ženy. Tenkrát to ještě šlo.

Dnes už to neuděláte, ale ta antidopingová kontrola je tak ponižující, že by to některé útlocitnější povahy od vrcholového sportu mohlo i odradit, ale já dobře vím proč.

Myslel jsem si, že je všechno v suchu, ale nebylo. Za pár dnů si mě pozvali a začali nějak divně.

„Tak vám blahopřejeme k děťátku, maminko. Už víte, co to bude?“ Moje žena byla těhotná a neřekla mi to. Ale oni na to při té analýze samozřejmě přišli. No průšvih jako mraky. Ani jsem se nemohl hájit těmi běžně používanými metodami typu „o ničem nevím, někdo mi to musel podstrčit do jídla“, protože by mi každý omlátil o hlavu, že bych přece nedával cizí vzorek, kdybych nevěděl, že ten můj není čistý.

Dostal jsem distanc na čtyři roky a tím pro mě padla nejen tahle, ale i příští olympiáda a s vrcholovým sportem byl definitivní konec.

Manželce jsem vyčetl, že mi nic neřekla, ale ona se hájila tím, že to ještě nevěděla, a musel jsem jí to nakonec uvěřit, protože naše dvojčata se narodila až o osm měsíců později, ale určitě mě pochopíte, že jsem k nim zpočátku těžko hledal ten správný vztah.

Až po letech, když jsem zjistil, že Hynek začal potají běhat, jsem mu chtěl pomoct radou a začali jsme spolu trénovat.

Jenomže ty děti jsou dnes nějak rozmazlené. Hynek by chtěl medaile, ale nevidí, že k tomu vede pořádná dávka dřiny a že ty vteřiny slávy a štěstí jsou draze zaplaceny hodinami tvrdé dřiny a hektolitry potu. Když už nemůžeš, přidej, platí nejen při závodě, ale ještě víc v tréninku. Soupeře při něm třeba nevidíš, ale on možná trénuje ještě tvrději než ty. Běhání ho za pár měsíců přestalo bavit, a to i přesto, že se do tréninků zapojila i moje tehdejší žena Jarmila i naše dcera.

Celé to skončilo takovým incidentem, že jsme se nakonec rozvedli, i když to byla spíš jen poslední kapka. Ale nejvíc mě štve, že kluk zase začal běhat a zdá se, že se mu to i daří, a kdyby měl dobré vedení, mohl by dojít až tam, kam já jsem to nezvládl. Inu, geny se nezapřou, ale já už u toho, jak se rozvíjí, nemůžu být a dost mi to vadí. Možná, že kdybych tenkrát tolik netlačil na pilu, mohlo to být všechno jinak.

Hynek

Svého tátu jsem obdivoval už od malička. Vždycky jsem koukal na jeho poháry a medaile ze závodů vystavené v obýváku a tajně snil o tom, že jednou k nim aspoň jeden připojím.

Táta byl hodně přísný. Když jsem začal chodit do školy, přišel jsem za ním s tím, že bych chtěl taky běhat jako on, ale táta mi na to řekl, že běhání je strašná dřina a že dnes stejně všechno vyhrávají Keňané nebo Etiopani, a ať si radši najdu jiný sport.

Ale já jsem to stejně chtěl zkusit. Asi teda nebudu mistr světa, ale i mistr Evropy nebo republiky by možná tátovi stačil, aby mě začal mít rád. Proto jsem začal běhat tajně.

Ale utajení se nepovedlo. Asi po roce najednou táta přišel s tím, že když mě to tak baví, bude mě trénovat. Nechápu, kdo mu to prozradil, ale byl jsem moc rád, že mě něco naučí.

Jenže běhání jen tak a trénink s tátou, to jsou dvě různé věci. Táta se snaží dotáhnout věci až do konce a dával mi pořádně do těla. Nevěděl jsem, jestli mi to chtěl znechutit, abych si vzpomněl na ty Keňany a on měl zase svůj klid, nebo to opravdu musí být tak, jak si to myslí on, ale je fakt, že po dvou měsících jsem toho měl plné kecky.

To už s námi pár dnů běhala i moje máma a sestra. A naši se kvůli tomu začali i hádat. Ne že by se občas nehádali už předtím, ale teď to bylo o hodně častější, protože přibyl nový důvod. Radši bych toho běhání nechal, než poslouchat tyhle hádky, říkal jsem si, a tak jsem se ani moc netěšil na závod, kam mě táta přihlásil. Asi chtěl vidět, jaké pod jeho vedením dělám pokroky, ale dopadlo to katastrofálně.

Ale já jsem chtěl vyhrát. Chtěl jsem vyhrát a teprve pak mu říct, že už v tom nechci pokračovat, aby viděl, že nejsem nemehlo, ale že ty jeho tréninky se mi nelíbí. Ale patřil jsem v té kategorii k nejmladším a o dva roky starší kluci byli opravdu nad moje síly.

Táta to pojal jako bojkot z mé strany a strašně se naštval. Křičel na mě už přímo na těch závodech, když jsem doběhl do cíle, a doma v tom pokračoval. Jednu výhodu to ale mělo – od té doby už mě netrénoval.

Mně se do tréninku nechtělo taky, ale když se naši rozvedli a přestalo hrozit riziko, že se mi do toho zase začne montovat, začal jsem znovu. A časem se přidala i máma a sestra a teď běháme spolu. Rady si hledáme na webu a fakt se všichni dost zlepšujeme. Dokonce i máma, která se závodění nejdřív vyhýbala, už vyhrála dva závody, ale říká, že to bylo jenom proto, že její soupeřky si zrovna vybíraly volno. Prý jí stačí, když doběhne ve zdraví do cíle a nějaké časy a umístění ji nezajímají.

Jarmila

S Vilémem jsem se seznámila na Libereckém sportovním stadionu. Ale nejsem žádná sportovkyně. Jako studentka jsem si přivydělávala v jedné agentuře a ta nás vyslala jako hostesky na atletické mistrovství republiky. Já jsem byla mezi těmi, které nosí na těch podnosech medaile při vyhlašování vítězů, a on tenkrát skončil třetí. Po závodech jsme se potkali na autobusovém nádraží. Oba jsme čekali na stejný autobus, dali jsme se do řeči a zjistili jsme oba, že bychom se chtěli vidět častěji.

Zezačátku jsem na něm obdivovala tu jeho houževnatost a zarputilost, s jakou se věnoval běhání, i když někteří jeho soupeři měli mnohem lepší podmínky. Ale on pořád věřil, že se nakonec prosadí, a ten jeho optimismus a víra mi imponovaly taky.

Když jsem dokončila školu, vzali jsme a hned jsme se dohodli, že se dítěti bránit nebudeme. Tenkrát se to ještě neodkládalo, jako dneska.

Proto mě naprosto zaskočilo, když jednou rozčileně vtrhl domů jak bouřka do skal a osopil se na mě, že jsem mu zatajila, že jsem těhotná.

„Ale jak to můžeš vědět? Vždyť to nevím ani já,“ bránila jsem se, ale on mi říkal, že jsem mu tím zničila kariéru a vyváděl, jako kdyby byl těhotný on, a tím o tu olympiádu, na kterou se tak usilovně chystal, přišel. Bála jsem se, že chce, abych šla na potrat, i když jsem nevěděla, jak by mu to mohlo pomoct, ale ukázalo se, že tohle mi nehrozí. Ale z toho, co jsem z něj postupně vytáhla, a co se pak rozmazávalo i v novinách, jsem stejně byla v šoku.

Zůstali jsme spolu, ale cítila jsem, že těm dětem nedává tolik, kolik bych si přála. Asi nikdy nezapomněl, že byly, i když nechtíc, příčinou neslavného konce jeho kariéry.

Když bylo dvojčatům osm, zjistila jsem, že Hynek začal běhat. Dodnes lituju toho, že jsem to jednou večer před spaním řekla Vilémovi, i když v té první chvíli bylo vidět, že ho to úplně nadchlo. Hned druhý den si o tom s Hynkem promluvil a nabídl mu, že ho bude trénovat.

To víte, kluk měl radost, táta byl pro něj vzor, i když mu nějaké vřelé city nikdy nedával najevo a nevzpomínám si, že by ho někdy pochválil. Třeba Hynek doufal, že se těch pochval dočká teď.

Trénovat chodili brzy ráno, ještě před školou a někdy i odpoledne. Ale brzy jsem zjistila, že Hynkovi se to běhání začíná nějak zajídat. Na tréninky s tátou se už tolik netěšil a těm odpoledním se spíš snažil vyhnout. Často říkal, že mají něco ve škole, nebo že slíbil kamarádům, že půjde někam s nimi.

„My holky chceme taky běhat,“ prohlásila jsem, když už to trvalo dva týdny a dohodli jsme se, že od zítřka budeme chodit všichni. A tam jsem pochopila snad hned první den, kde je problém.

Vilém nás honil jako nadmuté kozy. Měli tam takový hezký okruh kolem rybníku v parku. Měli jsme ho dvakrát oběhnout a Vilém měřil čas. Vyběhl samozřejmě s námi, ale rychle si ta svoje dvě kola odběhl a pak nás čekal v cíli. My „holky“ jsme běžely spolu, ale doběhly jsme hodně za Hynkem, takže už jsem nestačila vyslechnout, co mu Vilém řekl, ale podle toho, jak se kluk tvářil, to nebylo žádné povzbuzení. Ale to bylo jenom na rozklusání. Pak následovaly nějaké kratší úseky, ale nikdo jsme se Vilémovi nezavděčili. Všechno bylo moc pomalé.

Nechtěla jsem to řešit přímo u rybníka. Byli tam i jiní běžci. Ale po návratu domů jsem mu ten jeho přístup vyčetla. Hájil se tím, že Hynek už je přihlášený na závody, a on ho chce připravit tak, aby vyhrál.

„Vždyť to chce i ten kluk,“ řekl mi, „jenom si neuvědomuje, že tomu musí taky něco dát. Bez tvrdé práce to nejde.“

Tenkrát jsem to ještě skousla, ale závody nedopadly podle Vilémových představ. Hynek byl asi přetažený, nebo měl takovou trému, že byl křečovitý a doběhl mezi posledními. Ale na to, že závodili kluci i o dva roky starší, to vůbec není špatné, utěšovala jsem Hynka, ale to jsem jenom přilila oleje do ohně. Vilém se strašně rozčílil a přímo tam ztropil scénu, která byla už posledním hřebíčkem do rakve našeho manželství.

Rozvod proběhl celkem rychle. Vilém sice trval na tom, že chce Hynka do své péče, ale ten o to vůbec nestál. Nakonec jsem musela přivést k soudu svědky, kteří popsali soudu ten Vilémův záchvat vzteku po závodech, a soudkyně si tak vzpomněla i na ten dnes už zapomenutý dopingový skandál. Vilém má tak omezený styk s dětmi, jak jsem si to ani já sama nepřála. Ale může si za to sám.

Na běhání jsme kupodivu nezanevřeli. Asi tam nějaké geny jsou. Když s tím zase, už po rozvodu Hynek přišel, moc se mi zprvu nechtělo, ale chtěla jsem trochu zhubnout, a tak jsem začala. A trénuju i svoje děti. Sledujeme běžecké portály na síti a snažíme se držet rad, které tam dávají zkušenější běžci. Je to už pár let a Hynek i Jarmila se docela vypracovali. A i já si teď občas nějaký závod odběhnu a mezi posledními nekončím. Jsou to jenom nějaké pouťáky, jak by řekl Vilém, ale mě i dětem to ke spokojenosti stačí.

Do vrcholných výkonů je neženu, ani jsem je, možná zatím, nepřihlásila do žádného atletického oddílu. Chci, aby moje děti byly šťastné. A to, jestli k tomu potřebují medaile nebo poháry, ať si rozhodnou samy.