Operace srdce na vlastní oči

Reportáž psaná na (opr) operačním lůžku. „Na tom Vašem EKG je tak krásná vlna,“ rozplývá se setra nadšením. Moje naděje, že už zákrok nebude nutný, však vzápětí pošle k ledu: „až na to, že tam nemá být.“

Když jsem po Vánocích zjistil, že bez zadýchání nevyjdu ani kopeček, který jsem dřív i po dlouhém běžeckém tréninku považoval za rovinku, při jejímž proběhnutí si odpočinu, myslel jsem si, že jsem nejspíš nachlazený, a nevěnoval jsem tomu žádnou velkou pozornost . Tak se stalo, že jsem tři dny přecházel oboustrannou plicní embolii.

To je stav, kdy se vám odněkud z žilní stěny odtrhnou nějaké usazeniny, srdcem jsou vehnány do plic a ucpou je tak, že jimi protéká krev jen omezeně a vám se začne nedostávat kyslíku. Pocitově je to asi stejné, jako když stoupáte na osmitisícovku. Jen ta panoramata si musíte domyslet.

Moje srdce tu zvýšenou námahu nevydrželo bez následků. Pravá předsíň i komora se zvětšily každá o více než padesát procent a z pravidelného rytmu se stalo nahodilé bušení. Můj elektrokardiogram připomínal horizont krajiny nepravidelně osázené smrky. Některé stály ve skupinkách blízko sebe, jiné čelily nástrahám života velmi osaměle. Vypadalo to, jako by si srdce vždy po několika stazích potřebovalo odpočinout a začalo bít jen tak, aby se neřeklo, že tu snahu zabalilo úplně.

Z embolie mě vyléčili; v nemocnici jsem strávil jen posledních dvacet osm hodin starého a první tři dny nového roku, a tu arytmii chtěli vyřešit začátkem února takzvanou kardioverzí. To vás uspí a pak vám přiloží k hrudníku takové dvě žehličky a proženou vaším tělem elektrický výboj, který to neposlušné srdce srovná. Jenže předtím musíte mít alespoň tři týdny požadovanou hodnotu srážlivosti krve, což jsem neměl, protože s předepsaným lékem se moje tělo teprve sžívalo, a tak mě rovnou přeobjednali až na 22. března.

Elektrický šok mému srdci domluvil a můj tep byl zase pravidelný jako dříve. Při propouštění mi ale v nemocnici řekli, že bych si měl najít vlastního kardiologa, protože stav mého srdce vyžaduje pravidelnou kontrolu a oni sami na to nemají kapacitu.

Poptal jsem se u své obvodní lékařky a ta mi doporučila kardioložku, se kterou má ty nejlepší zkušenosti. Ta kardioložka je asi fakt dobrá, protože první volný termín měla až někdy v květnu. Objednal jsem se tedy, ale mezi tím se mi srdeční arytmie zase vrátila. Můj tep už sice nebyl tak rozházený jako poprvé, ale k pravidelnému rytmu měl stejně daleko jako začínající bubeník bez talentu.

Když jsem se konečně dostal ke kardioložce a ona mi natočila EKG a zjistila nejen tu arytmii, ale i to, že už o ní asi tři týdny vím z vlastního pozorování, spráskla ruce a vyčinila mi, že sem nepřišel hned, když jsem to zjistil. Zčásti jsem ji uklidnil tím, že předtím jsem měl arytmii podstatně horší a na její řešení jsem čekal šest týdnů, ale stejně prohlásila, že volá okamžitě do Motola, protože musím znovu na kardioverzi, a to hned.

Po telefonátu poněkud změnila názor a oznámila mi, že na kardiochirurgii v Motole mě čekají 9. června. 

Na příjmu kardiologie v Motole mě čekala stejná sestra jako minule. Odebrala mi krev, změřila tlak a natočila EKG.

„Na tom Vašem EKG je tak krásná vlna,“ rozplývala se nadšením a já jsem pocítil naději, že mé srdce se konečně umoudřilo samo a další zákrok už nebude nutný. Tuhle naději však vzápětí poslala k ledu slovy: „Jenomže tam nemá být.“ 

Podstoupil jsem tedy další elektrošok. Lékař provádějící výkon mi pak oznámil, že ta vlna, která se tak líbila sestře, tam sice opravdu nemá být a tahle kardioverze ji nezkrotila, ale že oni tu vlnu umějí velmi dobře odstranit při jiném zákroku, při němž mi pomocí katetru proniknou žílou z třísla do srdce a tam přepálí takový obvod, který tu arytmii způsobuje. A že na tuhle operaci je pořád nával, takže mi už v době, když jsem ještě spal po kardioverzi, objednal ten zákrok na 29. července. O den dříve mám přijít hned ráno, aby mohli provést potřebná vyšetření, a další den budu operován.

Den před nástupem do nemocnice mi však zavolali, že operaci není možné v dohodnutém termínu provést, protože na ten den mají naplánovaný nějaký komplikovaný případ, takže by se to nestihlo, a navrhl mi náhradní termín začátkem září.

Moje spontánní reakce „ježkovyvoči“ zněla i přes telefon natolik upřímně, že okamžitě změnil názor a řekl, že mě tedy zkusí operovat už ve čtvrtek, když ráno přijdu nalačno a výsledky testů budou ten zákrok umožňovat.

A tak jsem ve čtvrtek 28. července před osmou hodinou ranní hladový a žíznivý znovu na recepci kardiologie v Motole, vyplňuji šestistránkový formulář souhlasu s hospitalizací, v němž si mohu vybrat mimo jiné i to, zda se zákroku mohou zúčastnit studenti medicíny v rámci své výuky a zda, koho a jakou formou může nemocnice informovat o mém zdravotním stavu, a poté odcházím na vstupní testy. Tam mě už potřetí vítá tatáž sestra. Odebírá mi krev, měří tlak a natáčí EKG, tentokrát bez komentáře, a navíc mi iniciativně umisťuje do žíly kanylu, aby prý to ulehčila holkám na kardiologii. Kanyla je takový konektor, jehož jedna strana končí jehlou ve vaší žíle a ta druhá je připravena k okamžitému napojení na infuzní roztok nebo vstříknutí léku, kdyby se ukázalo, že je to zapotřebí, a je to poznávací znamení každého hospitalizovaného pacienta.

S kanylou v žíle na ruce mě posílá zpět do čekárny, že mi dá vědět, až budou výsledky.

Kolem jedenácté se dovídám, že testy jsou v pořádku a odcházím do lůžkové části, kde na mě čeká postel.

Na lůžkovém oddělení už o mě vědí, po malé chvíli přichází sanitář, aby mě připravil na operaci. Příprava spočívá v tom, že mě úplně oholí. Začíná pod krkem a končí u kotníků. Pouze hlava zůstává ušetřena, moje řasy a nakrátko ostříhané obočí unikly jeho pečlivému zraku. Vypadá to, že se mě chystají rozříznout od hlavy k patě.

Dlouhý čas mého odsrsťování si krátíme hovorem. Ptá se, co jsem studoval, a říká, že jeho chemie nebavila, a tak studuje teologii. 

Ta je v Litoměřicích,“ povídám, ale on odpoví, že tam jsou katolíci a on studuje husitskou fakultu, protože s katolíky v řadě věcí nemůže souhlasit. Probíráme vztah k homosexualitě a zjišťujeme, že ačkoliv naše názory na otázky s tím spojené se od sebe liší asi stejně jako jednovaječná dvojčata, názory hodnostářů jednotlivých církví jsou odlišné naprosto zásadně. Můj lazebník je zná detailně, vždyť právě na jejich základě si vybíral tu pro něj nejlepší fakultu.

Hladký jako mimino se vracím na své lůžko a čekám na další vývoj. Přichází můj ošetřující lékař, vysvětluje mi, co mě čeká, ptá se jestli mám nějaké dotazy a dává mi k podpisu formulář informovaného souhlasu se zákrokem. Podepisuji a ptám se, kdy přijdu na řadu. 

„To nevím; může to být za pět minut nebo za pár hodin,“ odpovídá a na mou prosbu o přesnější vymezení času říká, že do dvou hodin se dovím, co a jak.

Je půl jedné, všichni kromě mě dostávají oběd, ale já zatím musím počkat.

V půl druhé přichází lékař s tím, že operace jednoho děvčete se zkomplikovala a natolik protáhla, že dnes už mě operovat nebudou, ale zato půjdu zítra v půl osmé jako první. Vzápětí mi přinášejí moje první dnešní jídlo a můžu se i napít čaje.

Čas do večera vyplňuje sledování televize, kterou mají puštěnou mí dva spoluležící. Dovídám se tak, že provařený Karel Březina bude nově radit ministryni školství, že Angela Merkelová odsuzuje poslední teroristické útoky, ale věří, že Německo splní svou historickou úlohu a migrační krizi zvládne, ale že jí už nevěří 57 procent Němců.

Před večeří přichází sestra s léky. Na mém stole se vedle prášku objeví i cedule s nápisem NEJÍ, NEPIJE, LAČNÍ. Když pak po chvíli přinášejí na náš pokoj tři večeře, jdu se raději na sesternu zeptat, jestli opravdu můžu jíst. Po ujištění, že se nápis vztahuje opravdu až k zítřku, se hladově vrhám na poslední večeři. Po ní pak koukám na marnou snahu Slávie vstřelit aspoň jeden regulérní gól a pak jdu spát.

Před šestou ráno chodí sestry nabírat vzorky. Mě už nic takového nečeká, všechno potřebné už zjistili včera. Přichází však nový sanitář, že mi má oholit hruď a třísla. 

„Ale já už oholen jsem,“ říkám mu a hrdě ukazuji svou holou hruď. Pro jistotu chce vidět ještě ta třísla, najde na nich nějaké drobnosti, které zřejmě unikly zraku pečlivého bohoslovce a uspokojen odchází. Přemýšlím, jestli první sanitář byl při plnění pokynu nadřízených příliš horlivý, nebo ten druhý žije v představě, že muži mají srst jenom na hrudi a tříslech, ale pomalu už vyhlížím, kdy budu odveden na operační sál, protože půl osmé už před chvilkou bylo. Sanitář se vzápětí objevuje znovu, dává mi nemocniční košilku a oknem mi ukazuje budovu, do které mě povezou na operaci, a to přímo na mé posteli.

Na cestu vyrážíme ve třech; přidala se k nám dívka s hnědými vlasy staženými do copu a s řasami tak dlouhými a hustými, že kdyby špatně viděla, musela by nosit čočky. Brýle by si těmi řasami srazila z nosu jedním mrknutím oka. Snaží se pomoci sanitáři s přepravou mé postele, ale moc jí to nejde; sanitář si vždy poradí sám.

Přijíždíme do dětské části nemocnice, kde mám být operován. Personál mě přemisťuje z mé postele na jinou, v níž mě převezou na operační sál, a tam mě znovu přemístí na operační lůžko. 

Asistující žena mě olepuje velkými náplastmi se spoustou sond a drátů a vysvětluje, že je to proto, že operatér, aby mohl provést potřebný zákrok, potřebuje to moje srdce vidět z různých úhlů a sleduje se spousta údajů. Zároveň mi říká, že tyhle zákroky se provádějí na dětském oddělení, protože arytmie se dnes léčí už v dětském věku, a proto je tu špičková technika. A aby nezahálela, volnou kapacitu využívají pro případy, jako je ten můj.

„A jak se vám to všechno vejde na ty děti?“ ptám se při pohledu na moje tělo pokryté doslova od hlavy k patě.

„Většina té plochy je náplast a my si ji ustřihneme podle potřeby. Do osmnácti let se tenhle zákrok dělá v narkóze, takže se děti nemelou a navíc nejsou chlupaté, a proto to na nich drží i s tou menší náplastí. U Vás to provedeme při vědomí, s lokálním umrtvením třísla, aby Vás nebolel ten vpich a manipulace s katetrem,“ vysvětluje asistentka, nasazuje mi nafukovací rukáv na automatické měření tlaku a přivazuje mi ruce i nohy k lůžku. 

„To je, kdybyste zapomněl, že se nemáte hýbat. Musíte to vydržet bez pohybu, protože to je nutné pro dobrý výsledek operace. Ale kdybyste chtěl, můžete kdykoliv požádat o ukončení zákroku, pan doktor hned skončí a Vy můžete odejít.“

Když mě dokonale znehybní, ptá se, jestli souhlasím s tím, aby se na mou operaci dívala ta dívka s dlouhými řasami, která mě doprovázela na cestě sem. Dovídám se tak, že je to medička po druhém ročníku, která je tu dnes na praxi. 

„Souhlas jsem už dal včera na přijímacím formuláři a neodvolám, co jsem slíbil,“ odpovídám, takže dívka je ráda, že nevolila dlouhou cestu zbytečně a může zůstat.

Asistentka mě ještě upozorní, že pan doktor má sluchátka a mikrofon, pomocí kterých se domlouvá s technikem, tak abych si nemyslel, že snad trpí samomluvou.

Přichází operatér, opět vysvětluje, co se mnou hodlá provádět, že té metodě se říká radiofrekvenční ablace, a na můj dotaz odpovídá, že to bude trvat asi hodinu, a poté se pustí do práce. Píchne mi injekci mezokainu, nařízne tříslo a po několika vteřinách se dovídám, že katetr už je v srdci a že zahájí vlastní výkon. 

„Na hrudi ucítíte velký tlak. Kdyby to bylo nesnesitelné, řekněte ,dost´ a já hned přestanu."

Po chvíli ucítím strašnou bolest v pravém rameni. Před dvanácti lety mi v něm praskly všechny tři vazy a teď mám pocit, že se to bude opakovat. Nerad bych, aby přišly vniveč výsledky tehdejšího zdařilého chirurgického zákroku, a na tu bolest upozorním operatéra. 

„To je v pořádku, a co ten tlak na hrudi?“ ptá se. 

Než stačím odpovědět, že je to v proti tomu rameni zanedbatelné, obojí bolest se srovná a pak zase nastává chvilka klidu, než operatér zahájí další akci.

Bolest vždy nejprve vystřelí do pravého ramene, pak se zvolna zvyšuje na hrudi, a když už je obojí takřka nesnesitelné, kus té bolesti se odlomí a sjede do bicepsu. Chvíli nato zazní „stop“ a nastává krátké období klidu, než přijde další kolo procesu.

Sálem se ozývají jenom slova „start“ a „stop“ občas proložená dvojicí „šedesát“ a „stop“, kterými se ta bolest vyvolává a končí.

Vybavuji si osm způsobů, jak překonat bolest, o kterých jsem nedávno psal, a zjišťuji, že většina z nich je v mém případě nepoužitelná. Obrázky tu nejsou, hudbu si nepustím, protože není na čem, připoutané ruce se  zkřížit nedají, dýchat zhluboka mi pan doktor zakázal hned po prvním pokusu, protože to vadí jeho výkonu. Zadržet dech bych možná mohl, protože párkrát jsem to bezděčně udělal, ale vzniklý kyslíkový deficit pak hodně těžce doháním mělkým dýcháním. 

Postupnou vylučovací metodou jsem došel k závěru, že jsem zřejmě zamilovaný, protože bohapustě klít se mi nechce ani v okamžiku největší bolesti, a přitom žádné z těch „stop“, které tu zaznělo, jsem nevypustil z úst já.

Snažím se odhadnout, kolik času od zahájení operace už uplynulo. Ze zkušenosti už vím, že rukáv na měření tlaku se automaticky nafoukne každých pět minut, ale zapomněl jsem ta nafouknutí na začátku počítat a je mi jasné, že v tomhle stavu zpětnou rekonstrukci nezvládnu.

Když už se stává bolest téměř nesnesitelnou, protože přestávky přestaly stačit k jejímu utlumení, do sálu někdo vstoupí: „Pane doktore, ten pan Čížek, jak jste si ho objednal na desátou, už je tady.“ Nevím, jestli pan Čížek chodí na schůzky s předstihem nebo až na poslední chvíli, ale operatér jenom řekne: „Ať počká,“ a soustředěně pokračuje v práci. V duchu přemýšlím, jestli pan doktor chce z mého srdce udělat vyprahlou pustinu, nebo se spokojí s dobře propečeným steakem, ale stále odolávám.

Ale přece jsem se nakonec dočkal. 

„Hotovo,“ prohlásí operatér a říká, že teď už by se mi arytmie neměla vrátit, protože vypálil úplně všechno, co se vypálit dalo. Chci vidět, co to vlastně znamená a on mi na monitoru ukazuje záznam celé operace. Vidím tam několik desítek červených bodů. Každý z nich představuje jedno pálení. Ptám se, jestli jich je tolik vždy, a dovím se, že záleží na srdci, na rozmístění toho, co je třeba odstranit, a na dalších okolnostech. Někdy jich stačí šest, ale je to různé. 

Operace skončila, asistentka mi sundává náplasti se sondami z těla. Teď teprve doceňuji pečlivou práci lazebníků motolských, zejména toho bohoslovce.

Odvážejí mě na chodbu, abych uvolnil prostor pro dalšího pacienta. Přichází ke mně medička a ptá se: „Bolelo to hodně?“

„Strašně.“ 

„A proč jste nepožádal o přerušení?“

„Naivně jsem doufal, že to tím zkrátím,“ odpovídám. A jako blesk mi hlavou projede poznání, proč se tahle operace dost často nepodaří stoprocentně a arytmie se časem vrátí.

„Nevíte, kolik je hodin?“ zeptám se ještě.

Neví, protože nemá hodinky, ale na chodbě objevujeme nástěnné hodiny. Ukazují deset hodin a deset minut. Asistentka přináší zprávu, na kterou jsme ještě čekali. Z ní vyplývá, že samotná operace trvala devadesát minut a bylo při ní provedeno čtyřicet pět ablací, které trvaly celkem dva tisíce tři sta osmdesát šest vteřin. Ale zato byly zničeny všechny potenciální zdroje arytmie a moje srdce už by mělo stále bít jen pravidelně. V kardiologii jsem sice úplný laik, ale věřím, že po této lekci se moje srdce bude jakýmkoliv nepravidelnostem v rytmu vyhýbat jako čert kříži.

___________________________________________

P. S.: Pokud považujete tento text nebo některou jeho část za kritiku zaměstnanců Všeobecné fakultní nemocnice v Motole nebo některého jiného zdravotníka v textu zmíněného, pochopili jste jej špatně. Ať už je příčina na mé nebo vaší straně, zdůrazňuji, že všichni ti lidé „jenom“ dělají skvěle a důsledně svou práci, a za to jim patří moje úcta, obdiv a poděkování.