Jsou slova, která dokážou zbortit lidský život jako urychlená částice příliš těžký atom, a věty, jimiž nezvratně končí to, co ještě včera bylo úplně běžné.
Včerejší oslava jejího jmenování se sice protáhla déle, než plánovala, ale začátek jejího pracovního dne to nijak neovlivnilo. Připravila si svou obvyklou snídani - řecký jogurt si osladila lžičkou medu a přimíchala trochu ovesných vloček a se silnou černou kávou usedla k monitoru svého počítače, aby si přečetla poštu, která v noci přistála v její mailové schránce.
„Všemi vážená paní Kudláčková, děkujeme Vám za dlouhá léta péče a času, které jste nám věnovala, a přestože velmi oceňujeme Vaši nevšední obětavost, oznamujeme Vám, že žádné další Vaše služby již nadále nechceme využívat.“
Čerstvě jmenovaná zástupkyně ředitele Ústavu asistované reprodukce Agáta Kudláčková se dlouze zamyslela. Na podobné dopisy klientů byla zvyklá. Tenhle ji však znepokojil nejen poněkud neobvyklým oslovením a úvodem, ale i délkou. Jistě, stávalo se, že některé případy se táhly dlouhou dobu, než dospěly ke zdárnému konci, a malá část z nich končila i nezdarem, ale Agáta si nevybavovala žádný, ke kterému by mohla tento dopis přiřadit, a to si vždy zakládala na tom, že o chodu ústavu má už celá léta nejdokonalejší přehled právě ona.
Myšlenku, že by se podívala, kdo jí to píše, zavrhla. Byla zvyklá postupovat systematicky a tohle brala jako zkoušku své vůle, paměti i schopnosti odhadnout podle dalšího textu autora. Jen málokdo by v této dokonale se ovládající a sebevědomé ženě hledal kdysi zakřiknuté děvče plné pochybností o sobě a svém místě ve světě.
Na tom, aby se dostala na místo, které dnes zastává, tvrdě pracovala už od mládí. Život s životem unavenou a věčně podrážděnou matkou ji rozhodně nelákal k tomu, aby něco podobného zkoušela napodobit. Na svého tátu si vůbec nepamatuje. Odešel od nich ještě dříve, než jí byly dva roky, a když se na něj mámy párkrát zkusila zeptat, dostalo se jí vždy jen slov plných nijak neskrývané zloby, kterou v sobě nedokázala potlačit ani po mnoha letech.
„Odešel za tou děvkou, co se s ní začal tahat, když jsem tě čekala, a ještě k tomu potom, co jsem mu řekla, že jsem zase v tom.“
„Ale já přece nemám žádné sourozence.“
„Nechala jsem si to vzít. Snad si nemyslíš, že bych to sama utáhla. Už tak toho mám až po krk.“
Agáta se ale nechtěla vzdát tak jednoduše. Chtěla vědět, kdo je její táta, a možná i věřila, že by spolu mohli najít společnou řeč. Její vztah s mámou nebyl zrovna idylický, a tak od jisté doby moc nevěřila, že jí o tátovi říká pravdu.
Ani u babičky nenacházela vlídnost a pochopení ani odpověď na své otázky. Byla to dávno rozvedená žena, která ještě pracovala, a vnučku brala spíš jako překážku, než jako možnost přijít na jiné myšlenky a odpočinout si od toho věčného boje s často mnohem mladšími sokyněmi při budování své kariéry. Se svým bývalým manželem se stejně jako její dcera nestýkala a tvrdila, že je už dlouho po smrti.
„Ten parchant zničil tvý mámě život,“ opakovala Agátě vždy, když se na svého tátu pokusila zavést řeč. „Kdyby o tebe stál, asi by s tvou mámou zůstal, nemyslíš?“
Agáta časem pochopila, že se o tátovi nic nedoví ani od své matky, ani od babičky a začala pátrat sama. Ale veškerá její snaha nakonec skončila zjištěním, že už před mnoha lety zmizel někde v cizině.
Kamarádek ani kamarádů nikdy moc neměla, a tak se uzavírala do svého světa a snila o tom, jak si svůj život zařídí ona. A čím dál tím víc si uvědomovala, že pokud sama někdy bude mít dítě, musí mu zajistit úplně jiný život, než má ona. Její dcera, protože postupně došla k tomu, že to určitě bude dcera, bude všemi obdivovaná a svět jí bude ležet u nohou. Bude krásná, chytrá a vzdělaná, zkrátka hvězda, ke které všichni budou vzhlížet, a ona si bude vybírat, komu věnuje svou přízeň.
Ale jak toho dosáhnout? Právě na tom začala postupně, důsledně a cílevědomě pracovat.
Nebyla příliš atraktivní, a pokud o ni někdo přece jen projevil náznak zájmu, okamžitě jej odkázala do příslušných mezí. O to pilněji studovala, a přestože nepatřila mezi mimořádně nadané studenty, byla na konci studia mezi nejlepšími.
Do ústavu nastoupila hned po ukončení školy. Postupně prošla všemi odděleními a vždy byla ochotná zastoupit kolegy, když byli nemocní nebo chtěli vyrazit na dovolenou. Mnohdy přicházela do práce i o víkendech, a přitom nikdy ani slůvkem nenaznačila, že by chtěla zvýšit plat nebo povýšit, přestože zpočátku ji z toho podezírali skoro všichni. Motivace jejího jednání tak byla záhadou; postupně všechny přesvědčila o tom, že to jediné, co ji opravdu zajímá, je její obor.
Během několika let se tak stala oblíbenou a téměř nenahraditelnou; věděla o ústavu víc než kdokoliv jiný, dokonale ovládla všechny pracovní postupy a věděla, kam sáhnout pro cokoliv, co v ústavu bylo, ať už se jednalo o zprávy, soubory dat, hesla a kódy nebo biologický materiál.
V ústavu byly vedle vzorků od dobrovolných dárců, pomocí kterých se řešila neplodnost partnera, i vajíčka a dávky spermatu mnoha významných osobností, které z různých důvodů odkládaly své rodičovství na pozdější dobu, a Agáta měla dokonalý přehled i o jejich umístění a zabezpečení. Někdy si představovala, jaké vlastnosti by mohlo mít dítě počaté kombinací některých z nich
Do svého soukromí nikoho nepouštěla. Jen z jejího chování a z ochoty kdykoliv přijít o víkendu, zůstat přesčas nebo někoho zastoupit usuzovali kolegové i kolegyně, že nejspíš žije sama. Proto všechny překvapilo, když se její postava začala měnit tak, že už nemohlo být pochyb o tom, že čeká dítě.
Ani teď se nestala sdílnější a o otci svého dítěte neprozradila nic ani těm, které ji braly jako svou kamarádku. Jen se jim pochlubila ultrazvukovým snímkem, který naznačoval, že čeká dceru.
K velkému překvapení všech se jí však narodil Patrik. Jako by už v zárodečném stavu tušil, že se nesmí prozradit, dokázal své pohlaví skrývat natolik dobře, že oklamal všechny.
Agáta nikdy nikomu nedala najevo, že její sen dostal vážnou trhlinu. To jediné, co okamžitě po prvním zklamání věděla, bylo, že musí mít ještě dceru, aby její život měl smysl. A po dvou letech se svého štěstí konečně dočkala; tentokrát se jí narodila vytoužená Aurélie.
Agáta byla na vrcholu štěstí. Byla však dost chytrá i ukázněná na to, aby v přístupu k oběma dětem nedělala patrné rozdíly, i když Patrika zpočátku vnímala jako vedlejší produkt svého snu. Svou práci v ústavu sice musela poněkud omezit, ale své povinnosti plnila vždy s přehledem.
Byla to léta odříkání, pevné vůle a tvrdé práce, ale stála jí za to. Dnes má dvě už dospělé děti. Při své práci zvládla jejich výchovu a postarala se i o to, že dnes oba studují na vysokých školách a jsou na nejlepší cestě naplnit její ambice. Dokázala to a dnes může být na ně i na sebe právem pyšná.
Ale o tom, kdo byl u jejich početí, nevědí dodnes vůbec nic, stejně jako to léta nevěděla ona o sobě. Ale ona zase stále ještě neví, kdo je autorem dopisu, který má před sebou, přestože už se dostala k jeho závěru. No, snad jí autora prozradí i něco jiného, než jeho podpis. Ale poslední věty jsou pro ni jako úder blesku:
„Nikdy jste nám neřekla, kdo je naším otcem, a proto jsme museli pátrat sami. A tak už víme, že každý z nás má nejen jiného otce, ale i jinou matku. Ústav, ve kterém pracujete, Vám poskytl nejen práci, ale i příležitost a prostředky k uskutečnění svých plánů. Ale my už nechceme být figurkami na šachovnici Vašeho projektu. Odcházíme od Vás navždy. To jediné, co chceme vědět, jsou jména našich skutečných biologických rodičů. Pošlete nám je a nepátrejte po nás.
Pokud našemu požadavku nevyhovíte, budeme nuceni tuto záležitost řešit právní cestou. Sama dobře víte, že Vaše jednání, ať už jeho motivem bylo cokoliv, bylo v několika bodech za hranou zákona, a proto věříme, že náš návrh je i pro Vás tím nejlepším řešením. Patrik a Aurélie, zatím ještě Kudláčkovi.“
