Na první pohled je to úplný nesmysl, napadne vás po přečtení nadpisu. Ale Evropská unie oprávněné zájmy některých menšin přehlíží jako velké širé rodné lány. Nevěříte?
Běžný příslušník většiny má dojem, že v posledních letech dochází k nenápadné ale systematické a vytrvalé přeměně demokracie na diktaturu menšin. Některá opatření jsou vymýšlena tak, že u některých psychicky labilnějších příslušníků většiny mohou vyvolat podle povahy daného jedince depresi, rezignovaný smích, nebo záchvat bezmocné zuřivosti.
A přece existuje menšina, jejíž zájmy nikdo hájit nechce nebo je jeho snaha úspěšně torpédována. Je to menšina těch, kteří nesnášejí změnu svého denního rytmu při přechodu na letní čas. Dlouho jsem doufal, že se najde někdo, kdo pochopí, že trapná zpoždění vlaků na jaře, která nelze vykompenzovat jejich hodinovým čekáním na nádražích na podzim, prakticky půlroční nefunkčnost slunečních hodin a řada dalších problémů, které však jsou, to uznávám, ničím ve srovnání s utrpením všech těch, kteří si na přechod na letní čas nemohou zvyknout, ale když se nic nedělo, poprosil jsem syna svého bývalého spolužáka, který se tou dobou pokoušel najít své místo na slunci, aby se pokusil proniknout do centra toho molocha, kde se vymýšlejí všechny ty zákony a nařízení na ochranu menšin před útiskem většiny.
Možná jsem udělal chybu, že jsem do toho nešel sám, protože bych ztroskotal hned v zárodku, a mohl tak hledat nadějnější postup, ale chybami se člověk učí, takže dnes už alespoň vím, kudy cesta nevede.
A co se vlastně stalo? Spolužák poslal svůj životopis jako žadatel o práci v oddělení Evropské komise pro zaměstnanost, sociální věci a sociální začleňování.
Při pohovoru přijímající úředník souhlasně pokyvoval hlavou: „Tady čtu, že jste bydlel ve squatu a organizoval Prague Pride; to je hezké,“ ale pak se zarazil: „ale co ta práce v nemocnici v letech 2011 až 2013, co jste tam dělal?“
„Zdravotního bratra. V pět ráno jsem budil pacienty, abych jim změřil teplotu a tlak a odebral krev,“ odpověděl po pravdě Slávek.
„A nevykazoval ten tlak nějaké nenormální hodnoty?“
„Dost často ano, ale aspoň byl důvod k podání léků a opakování měření později.“
Přijímající zachrochtal blahem (nebo možná v nekontrolovaném záchvatu radosti nad tak ukázkovým zájemcem o práci přešel do svého mateřského jazyka) a Slávek byl okamžitě přijat.
Brzy po zapracování pak přišel za svým nadřízeným s návrhem na zrušení letního času.
„A k čemu to bude dobré, když ho zrušíme?“ ptá se šéf.
„Tady mám výsledky ankety mezi ekonomy, energetiky a psychology, jaké výhody má přechod na letní čas. Nikdo z nich si nemohl vzpomenout na jediný důvod, proč je přechod na letní čas výhodný. Když ho zrušíme, menšina těch, kterým ten přechod dělá potíže, nebude mít narušený denní rytmus, a ti ostatní si ani ničeho nevšimnou,“ odpověděl bezelstně Slávek.
„Tak. Nevšimnou. A kdo ocení naši obětavou práci v jeho prospěch?“
„Ti ranní spáči, těm to přece pomůže.“
„To možná udělají první rok, pokud si toho vůbec všimnou. Ale co v dalších letech? Kdo si ještě vzpomene, že tu byl letní čas a my jsme ho zrušili? Nikdo.“
„A nešlo by teda aspoň zavést letní čas natrvalo?“ zkusil ještě Slávek navrhnout řešení, které by alespoň zrušilo to každoroční dvojité cvičení v posunování hodinek tam a zpátky.
„To by teda nešlo. Musíš myslet koncepčně a v širších souvislostech. Vždycky tu musí být někdo, kdo má pocit, že hájíme jeho zájmy do roztrhání těla a třeba i proti vůli většiny, a zároveň někdo, koho prudíme tak, že mu to nedá a musí se o nás otřít. I to je přece menšina. A je snad méně důležitá?
Víš ty vůbec, co je to Pí Ár? Takhle máme jistotu, že se o nás úplně zadarmo aspoň dvakrát za rok mluví a píše. Tím vždycky můžeme zdůvodnit prospěšnost naší existence. A kde bychom jinak našli uplatnění, kdyby nás zrušili?“
