Trošku jsem se zdržel a nepamětliv cesty zbloudil jsem. A vtom na mě bleskly věže Karlštejna.
Při pohledu z Karlštejna je země ještě nesličná a pustá ...
... ale pokud člověk skloní svůj zrak pokorně k zemi ...
... snadno dohledá, že všude kolem se přes zbytky podzimu začíná neúprosně proklubávat jaro ...
... a obklopen květy téměř nepostřehne, že suchou nohou došel až do Ameriky; zatím té Malé.
Za mého mládí bývala v jedněch novinách, které později zmenšily název i formát, rubrika „Ze světa násilí a bezpráví“. O tomhle tam ale nikdy nenapsali.
Už jen maličko a přijdeme k Velké Americe.
A to je ona.
Pohled na Mořinu - východisko i cíl asi osmikilometrové jarní procházky:
Vlevo u cesty je vidět bílá skvrnka.
Rychle se z ní vyklubala kvetoucí trnka:
Nebe večer v Praze hýří barvami stejně jako ve dne zem pod námi.