Bourání tabu

Po několika minutách práce je barva obličeje shledána uspokojivou. Velký štětec mizí v útrobách tašky a v rukou umělkyně jej nahrazuje mnohem menší. Teď dojde na detaily, usoudil jsem.

Možná budu působit poněkud staromilsky, ale já to musím přiznat; některá tajemství by podle mého názoru měla zůstat tajemstvím navždy. Institut tabu je posvátný a jeho zachování by v určitých případech mělo být chráněno UNESCO jako světové kulturní dědictví podobně jako verbuňk, jízda králů nebo masopustní průvody s maskami. Nebo tajemství, jak se může z ošklivého káčátka během pár desítek minut a s pomocí různých pomůcek a barevných mastiček stát pohledná labuť.

Do práce jezdím brzy ráno. Metro, do kterého nastupuji téměř na začátku jeho trasy, je ještě skoro prázdné, a tak mé sedadlo na začátku třetího vozu čeká volné. Mohu si tam sedě v protisměru jízdy v klidu číst a přitom si periferním viděním udržuju přehled o tom, co se děje ve voze. A někdy se dějí věci.

Na příští stanici do vagónu přistupuje podivné stvoření neurčitého pohlaví, které se zjevně před chvílí vyhrabalo z vyhřátého pelíšku. Zelenavě šedý nevýrazný obličej rámují tmavé rozcuchané vlasy a jen oblečení, ač genderově neutrální, naznačuje alespoň to, že ten pelíšek se s největší pravděpodobností nenachází pod mostem.

Ačkoliv sedadla jsou obsazená jen asi ze třetiny, ona osoba beze stopy zaváhání usedá přímo naproti mně. Proč si vybrala právě tohle místo, pochopil jsem vzápětí.

Nejprve vyndává ze své tašky hřeben a zrcátko a učeše se. Umělecký dojem to však zvyšuje jen o slabých deset procent. Však to taky ani zdaleka není konec. Hřeben vrací zpět do tašky, vytahuje z ní štětec a barvy a na ten zatím bezvýrazný obličej začíná zkušenými tahy a doteky štětce ty barvy nanášet. Rychlost mé četby se postupně snižuje tak, jak periferní vidění zvolna přechází v hlavní a naopak.

Po několika minutách práce je barva obličeje shledána uspokojivou. Velký štětec mizí v útrobách tašky a v rukou umělkyně jej nahrazuje mnohem menší. Dochází na detaily, usoudil jsem. A soudil jsem správně.

Jak mi mohlo předtím uniknout, že tomu obličeji chybí obočí? Ale správný výběr barvy i rychlá práce se štětečkem by tento nedostatek brzy odstranil, nebýt potměšilého řidiče. Ač celou operaci zcela jistě nemohl sledovat, narušil její zdárný průběh svévolným prudkým sešlápnutím brzdy.

Nemám to rád; ve vagónu je pak cítit nepříjemný pach spáleného brzdového obložení, ale tentokrát se navíc realistické umění zvrhlo do podoby raného kubismu - výška i tvar levého obočí nemohou uspokojit estetické cítění nejen moje, ale zjevně ani autorky díla.

S lehkým, téměř neslyšitelným zaklením na rtech vytahuje z tašky ubrousek a neposlušné obočí nekompromisně sprovodí ze světa. Následuje nová práce s velkým štětcem na právě poškozené ploše a poté doladění obočí, tentokrát již bez nehody.

Ale ještě stále není všemu konec. K úplné spokojenosti zbývají řasy. Tady jsem, přiznávám, trochu trnul. Koleje v metru jsou sice ve srovnání s těmi tramvajovými v dobrém stavu, ale dokonale klidnou jízdu stejně nezaručí. Nejednou se hrot štětečku s řasenkou pohybuje v místech, kde hrozí nanesení černě na nepatřičná místa, aby vzápětí hrozil poraněním oka.

Je však patrné, že umělkyně má zkušenosti a s nástrahami tratě se dokáže poprat. Ještě několik závěrečných tahů, zkoumavý pohled do zrcadla a úklid nářadí. Právě včas. Na další stanici vystupuje po dvaceti minutách jízdy úplně jiná bytost.

Prodloužila si o těch dvacet minut spánek, nebo řešila nějakou nečekanou záležitost, která nesnesla odklad? To už se nedozvím. Zato jsem zažil metamorfózu. Ale nejsem si jist, jestli někdy není lepší žít ve sladké nevědomosti. Jak říkám, některá tabu jsou užitečná a bourat by se neměla.