Zapomnětlivost

9. 04. 2019 16:15:14
Říká se tomu obsese. Na každou schůzku se pečlivě připravuju. Musím na ni přijít první, ale hlavně nesmím nic zapomenout. Dělám to už léta. Od doby, co zase svobodně rozhoduju, kam půjdu a s kým. Od Havlovy amnestie v devadesátém.

Říjen v devětasedmdesátém byl stejně ponurý a skličující jako moje tehdejší nálada. Začínal třetí týden mého pobytu ve velkých zanedbaných kasárnách na západním okraji městečka v podhůří Orlických hor a já jsem si marně lámal hlavu, jak přežiju těch šestačtyřicet zbývajících. Ten rozdíl oproti prosluněnému září, které jsem prožil na přijímači v Bělé pod Bezdězem, nemohl být propastnější.

Přijímač byl prostě nezapomenutelný. Ne že bych tu vojnu tak žral, ale kromě toho, že zářiové počasí se opravdu povedlo, sešlo se nás tu víc než sto spolužáků z vysoké. Všichni jsme se znali, někteří už z průmyslovky, a tak se doba od budíčku do čtyř hodin odpoledne, kdy nás přeškolovali z vojenských chemiků na specialisty pohonných hmot, dala přežít. Věděli jsme, že až se po denním rozkaze rozejdou všichni vojáci z povolání za manželkami nebo do místních hospod, my přelezeme dírou v plotě a na první část dne zapomeneme.

Bylo tu fotbalové hřiště s atletickou dráhou a tři volejbalové kurty; vše sice dost zanedbané, ale pro naše potřeby dostačující. Každý den se tu odehrávaly mače, které ukončila až tma. Během těch pár týdnů jsem tam jen tak mimochodem, aniž bych se o cokoliv snažil nebo si toho všímal, shodil všechna ta kila, která jsem nabral v posledních měsících, kdy jsem dodělával na diplomku a učil se na státnice.

Ale to už je pryč. Přijímač skončil a my jsme byli rozprášeni po celé republice, tehdy ještě Československé. Teď tady neznám ani nohu a i to počasí je na draka. A vlastně ani to ne. Vítr je studený a z olověného nebe každou chvíli padají provazce vody.

Bloumal jsem po kasárnách s očima u země, abych se vyhnul zvětšujícím se loužím, když mě zastavil povědomý hlas:

„Ahoj, to je překvápko, kde se tu bereš?“ Přes více než pět let, co jsme se neviděli, jsem okamžitě poznal Pavla.

Pavel byl můj spolužák na průmyslovce. Byl asi o půl hlavy menší a o dobrých deset kilo lehčí než já, a to mi spolužáci říkali houžvička. Ale byl mezi námi jasnou jedničkou ve stolním tenise.

Pak se naše cesty rozešly. On šel studovat farmacii, já chemii, každý do jiného města. A teď nás náhoda zase spojila. Pavel absolvoval přijímač přímo na místě, takže už to tu znal.

„Jo, s druhou Bělou tady nepočítej, ale je tu tělocvična a skoro nikdo do ní nechodí. Záklaďáci radši na cimrách mastí karty. Když jsem je sem lákal, koukali na mě jako na magora. Je tam gymnastické nářadí a činky, tak si tam chodím zacvičit. Ale našel jsem tam i úplně nový skládací pingpongový stůl. Stačí ho rozložit a můžeme hrát. A nikdo nás tam nebude rušit.“

Zdálo se mi to jako dobrý nápad. Od průmyslovky jsem sice stolní tenis nehrál, ale aspoň se od Pavla zase něco přiučím, pokud neztratí trpělivost s věčným začátečníkem.

Chodili jsme hrát třikrát, čtyřikrát týdně podle toho, jak nám vycházel čas. Na Pavla jsem sice stále neměl, ale během těch pár měsíců jsem se pořádně zlepšil. A porážky od něj mě netrápily. Úplně mi stačilo, že ten čas na vojně tak úplně neproflákám a že občas dokonce vyhraju nějaký set.

Pomalu končila zima. Slunce před očima měnilo špinavé hromady odházeného sněhu v potůčky vody a po ránu byly cesty hladké a lesklé jako zrcadlo. Vojna se nám přehoupla do druhé poloviny; teď už to s ní půjde z kopce.

Ale Pavla jako by se ty změny netýkaly. Vtip a lehkost z jeho hry se pomalu vytrácely. Dřív vymýšlel všelijaké kulišárny, aby mě překvapil změnou rytmu hry, ale teď hrál často stereotypně a jakoby bez zájmu.

Přičítal jsem to problémům, které měl se svým velitelem. Byli oba ze stejného města; znali se ze školy, ale kamarádi nebyli nikdy. Byl to podle Pavla rozmazlený spratek, který nekamarádil s nikým. Jeho táta chodil po městečku se žlutou páskou člena Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti, ale málokdo pochyboval o tom, že donáší i tajným. A Šimon naplňoval přísloví o jablku a stromu. A když se učitelé pokusili některé jeho donášky zahrát do autu, vyhrožoval, že si na to posvítí táta.

Po základce odešel na vojenské gymnázium a Pavel doufal, že už ho nikdy nepotká. Ale před pár týdny se tu Šimon objevil jako čerstvý nadporučík a k dovršení všeho se stal velitelem Pavlovy roty. Na svá školní léta si samozřejmě pamatoval a Pavlovi to dával pěkně sežrat. Když to nešlo jinak, tak aspoň nečekanou službou nebo nepovolením vycházky. Byl neobyčejně vynalézavý ve vymýšlení „objektivních důvodů“, proč to musí být právě dnes. A Pavel dobře věděl, že stěžovat si sice může, ale až po splnění rozkazu.

První duben toho roku připadl na úterý. Byl to poslední týden před Velikonocemi. Apríl, neapríl, byli jsme domluveni na pátou jako obvykle. V malé předsíňce před tělocvičnou jsem se chtěl přezout, ale ve spěchu jsem si z roztržitosti nevzal tenisky. To se mi ještě nestalo; musím to rychle napravit. V kanadách se kolem tenisového stolu běhá špatně a zůstávají po nich černé šmouhy a na hraní naboso ještě není počasí, usoudil jsem a vydal se pro zapomenutou obuv.

Než se za mnou zabouchly dveře, zaslechl jsem z tělocvičny zvuk vytahovaných gymnastických kruhů, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Běžně jsme si krátili čas čekání nebo prokládali hru cvičením na gymnastickém nářadí. Pavel už čeká a asi se chce rozhýbat, než začneme hrát.

Rychle jsem se rozběhl, aby nemusel čekat moc dlouho. Měl jsem to k ubytovně asi pět set metrů; do pěti minut jsem určitě zpátky.

Když jsem doběhl, přezul se a vstoupil do tělocvičny, naskytl se mi pohled, který mi vyrazil dech.

Od stropu byly napůl spuštěny gymnastické kruhy. Byly spojeny provazem, na jehož druhém konci viselo s nohama necelý metr nad zemí Pavlovo nehybné tělo. Šňůra, kterou se upravuje výška kruhů, byla přivázaná k nakládací čince ležící na žíněnce u zdi.

Bleskově jsem doběhl k čince, uvolnil šňůru a spustil Pavla na zem. Nedýchal a neměl hmatný tep. Zkusil jsem masáž srdce a umělé dýchání, ale bylo to marné. Začal jsem křičet, abych někoho upozornil na to, že se tu stalo něco hrozného, ale věděl jsem, že touhle dobou je to skoro beznadějné. Po pár minutách, ani nevím, kolik jich mohlo být, jsem to vzdal a běžel jsem tu hrůznou zprávu ohlásit.

Záchranka i policajti dorazili během chvíle. Záchranáři konstatovali smrt udušením z oběšení a policajti se dali do práce. Pečlivým ohledáním zjistili, že tělo bylo vytaženo nahoru. To se ostatně dalo čekat; nic, z čeho by Pavel mohl skočit, tam nebylo. Jenže to vyvolalo otázku, kdo mu tedy nahoru pomohl.

Marně jsem se snažil přesvědčit všechny, kteří mě pak vyslýchali, že já jsem to nebyl já. Kdekdo věděl, že jsme spolu chodili do tělocvičny hrát a našel se svědek, který mě viděl v to úterý chviličku před pátou vcházet do tělocvičny. Škoda, že mě neviděl téměř vzápětí vybíhat a vracet se o něco později, i když nevím, jestli by mi to bylo co platné. Nikdo jiný do tělocvičny nevstoupil; na klikách dveří, na kruzích, žíněnce ani na čince nebyly žádné jiné otisky prstů a jiné stopy než moje a Pavlovy.

Vyšetřování skončilo docela rychle. Ale jeho výsledky mě nepotěšily. Pavel měl v krvi nějaká sedativa. Ta jsem, jak dosvědčila vedoucí lékárny na náměstí, minulý týden kupoval já. Ale nikdo mi nemohl dosvědčit, že jsem je kupoval na Pavlovo přání a ještě ten večer jsem mu je předal.

I motiv nakonec našli. Pavel plánoval hned po vojně svatbu, ale když za ním nedávno přijela Irena, jeho nastávající, nemohl se s ní sejít ve městě, protože jako z udělání měl službu; postaral se o to samozřejmě Šimon.

S Irenou jsem tehdy strávil pár desítek minut, než jí jel zpáteční vlak. Nic se mezi námi nestalo, jen jsme spolu mluvili o všem možném. Ale vidělo nás při tom pár svědků a ti potvrdili, že jsme náramně dobře bavili. A možná jsme kuli pikle. A taky mi prý mohlo vadit, že Pavel si občas utahoval z mého tenisového „umění“. Motivy to sice byly slabé, ale spoustu času jsme přece strávili sami, beze svědků. Kdoví, co všechno se mezi námi mohlo stát?

Protože jsem zatvrzele trval na své nevině, žádal vojenský prokurátor přísný trest a soudce mu vyhověl. Dostal jsem patnáct let ve třetí nápravné. Nastoupil jsem jej ještě před skončením vojny.

Ve vězení jsem měl spoustu času na přemýšlení. Už když se to stalo, věděl jsem, že Pavel nechtěl spáchat sebevraždu. Ale svůj problém, ať už byl jakýkoliv, zkusil řešit demonstrativním pokusem o ni. Časem jsem přišel i na to, jak to udělal. Šňůru, kterou se nastavuje požadovaná výška kruhů, přivázal na těžkou činku a postavil ji tak, aby na šňůře napůl visela. Váhu činky doplnil přidáním kotoučů, aby byla o dost těžší než on. Lanko zajišťující polohu kruhů si vzal do ruky.

Pak počkal, až přijdu, zatáhl za ovládací lanko a tím uvolnil pohyb kruhů. Těžká činka spadla na žíněnku a vytáhla jej nad zem, ale on věřil, že stačím doběhnout včas a kruhy okamžitě spustím. Jenže nepočítal s mou zapomnětlivostí.

Autor: Emrich Sonnek | úterý 9.4.2019 16:15 | karma článku: 17.82 | přečteno: 464x

Další články blogera

Emrich Sonnek

Jak jsem zaplatil školné

Člověk se učí celý život. Často je ta výuka zdarma, ale někdy musíme za učení zaplatit a pak je namístě otázka, zda cena je úměrná nově nabytému poznání.

22.2.2024 v 16:44 | Karma článku: 16.94 | Přečteno: 443 | Diskuse

Emrich Sonnek

Slovenské ženy - světové rekordmanky ve střední délce života

Jenom teď nevím, jestli ty údaje v článku mám považovat za omyl, dezinformaci, lež nebo nepodloženou informaci.

7.2.2024 v 17:15 | Karma článku: 12.10 | Přečteno: 279 | Diskuse

Emrich Sonnek

Kdo ještě důvěřuje vládě?

Tato vláda selhává téměř ve všem svém konání. Situace před volbami byla špatná a představitelé dnešní vládní koalice to mohli přinejmenším tušit. Přesto slibovali, že nebudou zvyšovat daně.

12.12.2023 v 17:42 | Karma článku: 37.00 | Přečteno: 4509 | Diskuse

Emrich Sonnek

Stiskni, nebo to riskni

Pochybuji, že na světě existuje jiná ulice, kde se na pouhých osmdesáti metrech dokáže někdo zbavit takového množství právě načerpaných pohonných hmot, jako někteří jedinci tady.

26.10.2023 v 14:42 | Karma článku: 14.79 | Přečteno: 365 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Tomáš Vodvářka

Velký pátek jako příležitost

Už několik let je v "portfoliu" státních svátků i Velký pátek, který by mohl být vhodnou příležitostí k uvědomění si tzv. evropských hodnot, s nimiž se poslední léta mediálně žongluje.

28.3.2024 v 9:34 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 67 | Diskuse

Filip Vracovský

Jak to vypadá Mordor ( Rusko ) už nám klepe na dveře ?

Krátká předsváteční úvaha ... Taky vás některé uklidňující zprávy spíš rozruší ? Račte vstoupit .....

28.3.2024 v 9:00 | Karma článku: 8.44 | Přečteno: 198 |

Michael Laitman

Odhalení tajemství Knihy života

Jeden mudrc kdysi řekl: „Člověk musí získat jak vědomosti, tak moudrost.“ Na otázku, jaký je mezi nimi rozdíl, odpověděl: „Vědomosti se získávají čtením knih, moudrost se získává čtením knihy, kterou jsi ty sám.“

28.3.2024 v 4:14 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 25 | Diskuse

Tadeáš Firla

KSČM a Jan Ámos Komenský

Myslím, že politické, nebo náboženské symboly mají veliký význam a pro některé lidí hodně znamenají. Dnes jsem si všiml dvou. Vedle sebe ve skříňce - logo KSČM a portrét Jana Ámose Komenského. Je to změna mysli, nebo pouhá fraška?

28.3.2024 v 1:25 | Karma článku: 8.97 | Přečteno: 131 | Diskuse

Václav Kunft

Krásná česká královna Viola Těšínská.

O Viole Těšínské je zoufale málo písemných zmínek. Není divu, nebyla příliš významná a manželkou panovníka byla pouze rok. O to víc může pracovat fantazie.

27.3.2024 v 15:05 | Karma článku: 14.75 | Přečteno: 343 | Diskuse
Počet článků 258 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 881

Přiznávám, že nic z toho, co jsem napsal, píšu nebo se chystám napsat, není pravda, ale jen můj pohled na věc. Jediná jistota, kterou vám mohu poskytnout, je, že četbou mých textů přijdete o větší než malé množství svého času.

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...