Člověk si zvykne i na šibenici

22. 05. 2019 16:10:50
„Tě zdravím, šílenče, tak kde máš ten zázrak? V čekárně sedí jen dvě stařenky a kluk, kterému se dnes zjevně nechce do školy,“ spustil profesor Bardoděj při vstupu do ordinace: „nebo už jsi ho stačil vyléčit?“

Do důchodu František odešel hned, když dosáhl požadovaného věku. Vždyť se na něj tak těšil! Práce kolem domu a na zahradě si přesune na všední dny a o víkendech bude cestovat. Už dlouho si schovává výstřižky z novin a časopisů s popisem turistických cest a pamětihodností. Konečně je uvidí na vlastní oči. A na ty výlety by mohli jezdit i vnuci. Kluci už pomalu dospívají a on si jich zatím moc neužil.

Nadarmo se však neříká, že když člověk plánuje, Bůh se směje. První týden se opravdu vydařil. Právě začínalo babí léto a František trávil celé dny na zahradě. Když měl hlad, utrhl si rajče nebo jablko, sedl si do stínu a v klidu se najedl. Večer pozoroval západy slunce a teprve potom odcházel spokojeně domů. A sobotní výlet, na který vzal své vnuky do Českého ráje, byl jednoduše nezapomenutelný. Právě tak si ten svůj důchod představoval.

Ale od poloviny druhého týdne v něm začal narůstat neklid. Nejdřív nechápal proč, když všechno běží podle jeho plánů, ale pak si to spojil s tou bolestí v zátylku. Zprvu sotva tušenou, podprahovou, nastupující v nepravidelných, prodlužujících se pulsech, mezi nimiž bylo všechno zdánlivě v pořádku. Ale znepokojovalo ho, že nebolestivé přestávky se zkracují a bolest zvolna, ale nezadržitelně narůstá. Ještě pořád se dala snášet i při té největší intenzitě, ale bezbolestné časové úseky se postupně kamsi vytratily.

Počátkem třetího týdne už byla bolest trvalá. Chvíle jakžtakž snesitelné nepředvídatelně narušovaly krátké, ale prodlužující se ataky prudké ostré bolesti tu ve spáncích, jindy na temeni nebo u kořene nosu. A ještě horší byla nejistota, až kam to utrpení může zajít.

Až dosud se František smál všem televizním reklamám na rychlé odstranění bolesti pomocí těch barevných prášků, které nikdy ani neochutnal, ale teď neviděl jinou možnost, než po nich sáhnout. Ale prášky přinesly jen krátkou a nedokonalou úlevu. František pochopil, že sám svůj problém nevyřeší.

-----

„To jsou k nám hosti,“ přivítal jej v ordinaci obvodní lékař: „kdyby sem chodili všichni tak často jako ty, dávno bych umřel hlady. A co tě sem přivedlo? Neříkej, že ses přišel podívat na spolužáka.“

„Ani jsem nevěděl, že tu děláš, Jardo, a kdyby ses ke mně nehlásil, asi bych tě ani nepoznal,“ přiznal barvu František: „Ale co jsem na penzi, nemůžu bolestí ani usnout. Už jsem zkoušel i prášky, ale žádný nepomáhá.“

„Že by ti chyběla práce? To jsi takový workoholik? Ve škole to tak nevypadalo.“

„Ale vůbec ne, do penze jsem se těšil a práce mám dost na zahradě, ale ani na ni pořádně nemůžu kvůli té své hlavě.“

„No, v našem věku je spíš podezřelé, když nás nebolí nic,“ uklidňoval jej Jarda, ale změřil mu tlak, puls a poslechl si plíce. Všechno bylo v naprostém pořádku. Kontrolou zraku zjistil, že František vidí jako ostříž, takže od očí ta bolest taky nejspíš nebude.

„Franto, podle mě jsi stejně zdravý, jako když jsme končili základku. Asi máš jen pocuchané nervy z toho přechodu na jiný režim. Ale pro jistotu tě ještě pošlu na rozbor krve a podrobnější vyšetření hlavy, abychom něco nezanedbali. Zatím ti předepíšu lepší prášky proti bolesti, ale moc to s nimi nepřeháněj, jsou fakt silné.“

Návštěva lékaře Františka moc neuklidnila. Je sice fajn, že tam potkal spolužáka; kdoví, jestli by se mu tak pečlivě věnoval nějaký jiný doktor, ale úlevu od bolesti mu nepřinesla. Snad mu pomůžou ty prášky, než se na něco přijde z těch dalších vyšetření.

Jenže ani další dny a výsledky vyšetření nepřinesly nic nového. „Franto,“ kroutil hlavou jeho dávný spolužák: „ať na to koukám, jak chci, podle všech těch rozborů na tom jsi líp než já. Tak dobré hodnoty jsem já neměl ani před deseti lety.“

„Klidně bych ti je přenechal výměnou za svou hlavu, kdyby to šlo.“

„Naštěstí pro mě to nejde, Franto. Tak se tu ukaž za čtrnáct dnů na kontrolu. Já ještě popřemýšlím, co s tebou může být.“

Zmatený odcházel František z ordinace. Měl zase recept na další dávku léků, ale ty mu moc nepomáhaly. Nad vodou jej držela jenom naděje, že bude odhalen zdroj jeho potíží, a ta teď dostala pěkně na frak. Co je člověku platné, že podle lékařů je zdravý, když si ta hlava nedá říct. Právě pochopil podstatu tvrzení, že neexistuje člověk zdravý, ale jen špatně diagnostikovaný.

V zamyšlení šel, kam jej nohy nesly. Ani nevěděl, jak se ocitl u brány Draslovky, ve které přes čtyřicet let pracoval. No, když už jsem tady, mohl bych se stavit za kolegy v expedici, napadlo jej a prošel vrátnicí.

„Fando, nekecej, že se ti po nás stýskalo,“ přivítali jej kolegové v expedičním skladu: „Pomůžeš nám naložit ten kamión? Ještě nám chybí tak dvě tuny kyanidu, to byla vždycky tvoje práce.“

„Asi bych vám byl platný jak Masajovi kajak, vždyť sotva pletu nohama.“

„No jo, vypadáš nějak nevyspale. To se ti to teď po nocích flámuje, když nemusíš ráno vstávat na šichtu.“

„Ba ne, chlapi, já už to mám spočítané. Hlava se mi div nerozpadne bolestí. Kolikrát se převaluju do rána a nemůžu usnout. Ale nejhorší je, že podle doktorů jsem úplně v pořádku. Nikdo neví, co mi je.“

„Tak aspoň zůstaň, sedni si. Po šichtě zajdeme na jedno. Co jsi v důchodu, tak jsme tě neviděli.“

Nakonec, proč ne, řekl si František. Doma bych se stejně plácal od ničeho k ničemu a s kamarády snad přijdu na jiné myšlenky. A tak počkal v továrně do konce směny a spolu s nimi se stavil „na jedno“, u kterého nakonec samozřejmě nezůstalo.

A stala se podivná věc. Večer úplně zapomněl na prášky, ale přesto po dlouhé době usnul okamžitě, když zalehl do postele, a probudil se až za svítání. Jeho utrpení bylo pryč. Pár dnů si užíval té nečekané úlevy.

Už si v duchu říkal, že ve čtvrtek na tu kontrolu zajde jen kvůli spolužákovi, ale o víkendu se hlava ozvala znovu. Zase jen tak nesměle, ale František už tušil, že u toho nezůstane.

A předtucha ho nezklamala. Ve čtvrtek už ho zase hlava bolela stejně nesnesitelně jako dřív.

-----

„Tak jsem o tobě přemýšlel a jediné, co mě napadá, je, že máš absťák. Co do vás v té fabrice cpali? Neládoval ses tam nějakým zvláštním jídlem nebo pitím?“

„Celý život jsem si do práce nosil svačinu, protože ty blafy v závodce se nedaly jíst. Mezi dva krajíce chleba jsem si dal nějaký salám, šunku nebo sýr, k tomu pár kousků ovoce nebo rajče ze zahrady a termosku s čajem. Pořádně jsem se naobědval až doma po práci. Teda, pokud jsme nezašli s kolegy na pivo, ale to bylo tak jednou, maximálně dvakrát za měsíc.“

„A nebylo to častěji? A kolik sis těch piv dal? A nezazdívali jste tam i nějaké panáčky?“

„Nedělej ze mě alkoholika, Jardo. Zamlada těch piv bylo někdy víc, ale poslední roky jsem si dal fakt dvě nebo tři a na panáky jsem nikdy nebyl.“

„A hlava tě bolí pořád stejně,“ ujišťoval se Jarda.

„Bolí, ale teď jsem od toho měl víc než týden pokoj. Znovu to začalo to zase v pondělí.“

„A cos těch deset dnů dělal jinak?“

„Vůbec nic, všechno bylo stejné jako jindy. Jen ty prášky jsem si nemusel brát. Ale počkej, minule jsem přímo od tebe zašel za kolegy do Draslovky a pak jsme šli na jedno...“

„... a dal sis jich deset,“ dokončil větu Jarda.

„... a dal jsem si tři,“ řekl popuzeně František: „Ale pivo v tom nejede. Zkusil jsem to v pondělí, když to zase začalo, ale bylo to k ničemu. Akorát jsem se pak bál vzít si ty tvoje prášky.“

„To ses bál dobře, na tyhle experimenty zapomeň. Přijď se ukázat za čtyři týdny, a kdyby ti došly prášky nebo se to zhoršilo, tak radši hned.

Tentokrát František zamířil z ordinace přímo do Draslovky. Nevěděl sice, jestli mu to pomůže, ale za pokus to určitě stojí.

-----

Obvodní lékař Jaroslav Neužil marně přemýšlel, co vězí za tou nevysvětlitelnou bolestí hlavy jeho spolužáka Františka. Vždycky si zakládal na tom, že je dobrý diagnostik, ale teď byl v koncích. Nejvíc ho zaujalo, že bolest na týden ustoupila poté, co František zašel na své bývalé pracoviště. Tam musí hledat nějakou spojitost.

Věděl už, že jeho spolužák celý život pracoval v expedici kolínské Draslovky a měl představu o tom, co se tam vyrábí, ale zdráhal se uvěřit tomu, že by prudký jed mohl vyvolávat závislost. Aby se zbavil pochybností, zavolal na katedru farmakologie a toxikologie, kde má svého spolužáka z medicíny.

„Cože, závislost na kyanidu draselném? Zbláznil ses, Jardo? To radši nikde neříkej, nebo přijdeš o diplom. Já vím, máme už před důchodem, ale přece nechceš takhle brzy seknout s prací.“

„Taky se mi to nezdá, ale mám spolužáka, který do důchodu před pár týdny odešel, a vypadá to, že tam nějaká závislost je, i když s tím kyanidem si nejsem jistý.“

„Toho spolužáka bych teda chtěl vidět. O větších dávkách se s tebou bavit nemusím, ale i dlouhodobé působení malých dávek vede k poškození nervů, jater a ledvin.“

„A kdyby ty koncentrace kyanidu byly skoro neměřitelné?“

„Nezkoušej to na mě a toho pacienta mi předveď. Ten exot mě začíná zajímat.“

„Objednal jsem ho na čtvrtek šestého na osmou. Je to po ránu první pacient, tak můžeš přijet dřív, aspoň dáme řeč.“

-----

„Tě zdravím, šílenče, tak kde máš ten zázrak? V čekárně sedí jen dvě stařenky a kluk, kterému se dnes zjevně nechce do školy,“ spustil profesor Bardoděj při vstupu do ordinace: „nebo už jsi ho stačil vyléčit?“

„Však on přijde, má ještě čtvrthodinku času. A jak ho mám vyléčit, když pořád nevím, co mu vlastně je?“

U kávy spolu v rychlosti probrali anamnézu a pak už sestra pozvala pacienta.

Do ordinace vstoupil statný muž s hustým prošedivělým knírem zpola zakrývajícím široký úsměv. Po skleslosti a známkách nevyspání na něm nezůstala ani stopa.

„Ahoj, Jardo, tak... ty tady máš návštěvu,“ dokončil větu poněkud zmatečně, ale dobrou náladu, která z něj přímo čišela, neztratil.

„Zrovna tu s panem profesorem dumáme, co s tebou, ale koukám, že ti hlava konečně dala pokoj, Franto. Tak už sis na ten důchod zvykl?“

„No, ono je to, Jardo, trošku jinak,“ spustil František: „Když jsem od tebe posledně odcházel, vzal jsem to zase přes Draslovku. Chlapi ve skladu zrovna makali jak barevní, protože potřebovali bleskově naložit kamión kyanidem. Tak mi půjčili pracovní plášť a já jsem jim s tím pomohl. Jasně, že vedli takové ty kecy o nudících se důchodcích, kteří přes bolesti hlavy obětavě pracují dokonce zdarma, ale pomohlo mi to víc, než jsem čekal.

Ty první pytle jsem nakládal jak mátoha, skoro mě od toho chtěli vyhnat, že jim jenom překážím, ale pak jsem se do toho dostal a na bolest jsem úplně zapomněl. A po naložení jsem zjistil, že i ona zapomněla na mě. Ani jsem pak s nima nešel do hospody, protože jsem si toho chtěl užít s jasnou hlavou.

A najednou byl ten život zase krásný. V pátek a v sobotu jsem dával do pořádku zahradu a v neděli jsem s vnukama vyrazil na výlet do Adršpachu. Kluci byli nadšení a já taky. A zase jsem měl celý týden pohodičku. A když mě pak v pátek zase začalo pobolívat v hlavě, ani jsem si nebral prášek a rovnou jsem zamířil do Draslovky. A hlava si dala říct. Tak jsem se rovnou domluvil na osobním na dvacetiprocentním úvazku. Ten jeden den v týdnu je pro mě tak akorát. Trošku si přivydělám k důchodu a hlava je v klidu. Já tomu moc nerozumím, ale myslím si, že ta moje hlava ten kyanid nějak potřebuje. Člověk si prý zvykne i na šibenici.“

-----

P. S.: Profesor Bardoděj se přihlásil na kongres toxikologů a připravuje referát o vzniku závislosti na kyanidu a možnostech její léčby. Už zjistil, že při manipulaci s kyanidem se v ovzduší vyskytuje nepatrná, ale citlivými přístroji měřitelná koncentrace mikrokrystalků tohoto jedu. Františkovi při práci sem tam nějaká částečka ulpěla na jeho mohutném kníru a při svačině se mu přimíchala do jídla. A František dnes ty mikrodávky potřebuje. Profesor Bardoděj se jej snaží přesvědčit, aby zkusil svůj pracovní úvazek postupně snižovat a své závislosti se tak zbavit, ale František se zatím zdráhá.

Autor: Emrich Sonnek | středa 22.5.2019 16:10 | karma článku: 21.17 | přečteno: 493x

Další články blogera

Emrich Sonnek

Jak jsem zaplatil školné

Člověk se učí celý život. Často je ta výuka zdarma, ale někdy musíme za učení zaplatit a pak je namístě otázka, zda cena je úměrná nově nabytému poznání.

22.2.2024 v 16:44 | Karma článku: 16.94 | Přečteno: 445 | Diskuse

Emrich Sonnek

Slovenské ženy - světové rekordmanky ve střední délce života

Jenom teď nevím, jestli ty údaje v článku mám považovat za omyl, dezinformaci, lež nebo nepodloženou informaci.

7.2.2024 v 17:15 | Karma článku: 12.10 | Přečteno: 281 | Diskuse

Emrich Sonnek

Kdo ještě důvěřuje vládě?

Tato vláda selhává téměř ve všem svém konání. Situace před volbami byla špatná a představitelé dnešní vládní koalice to mohli přinejmenším tušit. Přesto slibovali, že nebudou zvyšovat daně.

12.12.2023 v 17:42 | Karma článku: 37.00 | Přečteno: 4511 | Diskuse

Emrich Sonnek

Stiskni, nebo to riskni

Pochybuji, že na světě existuje jiná ulice, kde se na pouhých osmdesáti metrech dokáže někdo zbavit takového množství právě načerpaných pohonných hmot, jako někteří jedinci tady.

26.10.2023 v 14:42 | Karma článku: 14.79 | Přečteno: 365 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Ladislav Pokorný

Vláda by měla zvážit nařízení, kterým bude stanoveno, že v Česku se už žije líp

Pan premiér se v médiích opakovaně vyjádřil, že díky vládě se občanům žije už jen lépe a že téměř vše bylo vyřešeno. Tuto skutečnost by však bylo vhodné vtělit do vládního nařízení, neboť je smutné, že ne všichni občané to chápou.

28.3.2024 v 16:51 | Karma článku: 33.84 | Přečteno: 569 | Diskuse

Jan Pražák

Mají mít staří lidé přednost?

Ráno jsem vstala levou nohou. Začalo to už předchozí večer, vnučka mi říkala do telefonu, že tam u nich přepadl nějaký mladý mizera staříka, který sotva chodil. Okradl ho a srazil na zem, až si ten pán pohmoždil ruku a odřel tvář.

28.3.2024 v 14:34 | Karma článku: 29.21 | Přečteno: 1966 | Diskuse

Jan Ziegler

Komunistický guru Marx byl vykořisťovatelem a hrubým člověkem

Na zakladateli vědeckého socialismu toho nebylo moc vědeckého a dělníky vůbec nemusel. Viděl v nich pouze nástroje (užitečné idioty), které svrhnou kapitalismus. Nenáviděl Židy a Slovany včetně Čechů.

28.3.2024 v 13:30 | Karma článku: 16.77 | Přečteno: 283 | Diskuse

Rudolf Pekař

Bacha na sváteční cyklisty

Začátek jara přináší nejen kvetoucí přírodu, ale také návrat cyklistů na silnice. Bohužel, spolu s nimi se objevují i tzv. sváteční cyklisté, kteří se chovají neopatrně a nezodpovědně.

28.3.2024 v 12:17 | Karma článku: 6.31 | Přečteno: 208 | Diskuse

Tomáš Vodvářka

Velký pátek jako příležitost

Už několik let je v "portfoliu" státních svátků i Velký pátek, který by mohl být vhodnou příležitostí k uvědomění si tzv. evropských hodnot, s nimiž se poslední léta mediálně žongluje.

28.3.2024 v 9:34 | Karma článku: 18.46 | Přečteno: 272 | Diskuse
Počet článků 258 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 881

Přiznávám, že nic z toho, co jsem napsal, píšu nebo se chystám napsat, není pravda, ale jen můj pohled na věc. Jediná jistota, kterou vám mohu poskytnout, je, že četbou mých textů přijdete o větší než malé množství svého času.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...