Trest smrti ano, či ne?

Vždy, když dojde k zvlášť brutálnímu zločinu, objeví se úvahy o obnovení trestu smrti i hlasy o jeho barbarství a společenské nepřijatelnosti. Já mám s trestem smrti jeden problém – kdykoliv slyším jeho vášnivé obhájce, automaticky argumentuji proti jeho znovuzavedení. Jakmile jej však někdo kategoricky odmítá, hledám naopak důvody, proč by existovat měl. Abych si v tom udělal i s vaší pomocí jasno, píšu tento text.

Trest smrti byl nejvyšším trestem po celá tisíciletí. Ve Španělsku v době Frankovy diktatury bylo dokonce možno udělit dvojnásobný trest smrti, zřejmě pro případ, že by odsouzený nedopatřením dostal milost.

Krátkodobě byl poprvé zrušen už v prvním století před naším letopočtem v Římě a v osmém století v Číně, v novověku se myšlenka zákazu trestu smrti objevila až ve druhé polovině osmnáctého století, když v roce 1764 Cesare Beccaria vydal své dílo  Dei Delitti e Delle Pene (O zločinech a trestech).

Prvním novodobým státem, který trest smrti zrušil, se stalo v roce 1786 Toskánsko za vlády pozdějšího habsburského císaře Leopolda II., z dnes existujících států zrušil trest smrti v roce 1846 americký stát Michigan, v roce 1853 Venezuela a v roce 1867 Portugalsko.

Na našem území bylo po roce 1918 převzato trestní právo z Rakouska-Uherska včetně trestu smrti, který byl uplatňován za poměrně malý počet trestných činů. Po roce 1920 bylo trest smrti možné uložit pouze při stanném právu nebo u doživotně odsouzeného, který opětovně spáchal trestný čin, pro nějž byl odsouzen.

V letech 1918 až 1933 bylo popraveno devět lidí, protože Tomáš Garrigue Masaryk udělil naprosté většině odsouzenců milost. Po vydání zákona č. 91/1934 Sb. byl trest smrti zachován, využívaly se ale spíše těžší tresty žaláře a doživotí.

Během let 1939 až 1945 byl trest smrti udělován často; jen na Pankráci bylo popraveno přes 1000 lidí. Ani v letech 1946 až 1949 se trestem smrti zrovna nešetřilo, především podle retribučních dekretů, ale začínaly i politické procesy, které vedly k celé řadě justičních vražd; uvedu jen jména Milada Horáková a Heliodor Píka.

Za dobu trvání Československa (bez období německé okupace) bylo k trestu smrti odsouzeno 1 217 lidí, z toho 61 % za retribuční trestné činy, 21 % za politické trestné činy a 18 % za kriminální trestné činy. Poslední poprava na území Česka byla vykonána 2. února 1989.

Zákonem č. 175/1990 Sb. byl trest smrti zrušen a v roce 1991 byl výslovně zakázán ústavně, v článku 6 Listiny základních práv a svobod. Kromě ústavněprávního zákazu se Česká republika zavázala k nepoužívání trestu smrti ratifikací Protokolu č. 6 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod Rady Evropy v roce 1992.

Zastánci trestu smrti nejčastěji argumentují takto:

Jedná se o odstrašení ostatních případných pachatelů. To je ovšem pouze domněnka, protože je známo, že v dobách, kdy trest smrti byl používán, byly hrdelní zločiny páchány stejně jako dnes.

Trest smrti vede k zabránění recidivy. Popravený zločinec byl zneškodněn a nemá tedy možnost pokračovat. Nezodpovězenou otázkou ovšem již navždy zůstává, zda by popravený vůbec chtěl ve svém původním způsobu života pokračovat, zvlášť v případě, že jeho čin byl jednorázová záležitost, byť třeba velkého rozměru (například střelci ve školách).

Jedná se o ekvivalentní odplatu (smrt za smrt) nebo jediný spravedlivý trest v případě velmi brutálního činu. K násilným trestným činům však mnohdy dochází za výjimečných okolností a hranice mezi neúmyslným zabitím a vraždou není vždy zcela zřetelná. Příkladem může být prudká hádka končící fyzickým napadením s nechtěným koncem. Tvrzení o jediném spravedlivém trestu je chybné.

Není možné ignorovat veřejné mínění, které bývá povětšinou přikloněno k trestu smrti. Veřejné mínění je snadno manipulovatelné. Stačí připomenout padesátá léta a dopisy pracovních kolektivů …

Praktičnost trestu smrti (věznění vrahů je drahé, trest smrti je levnější) Nechci porovnávat náklady na všechny posudky, úkony, soudní projednávání a další záležitosti spojené s hrdelním procesem s náklady na doživotní izolaci člověka odsouzeného za zvlášť zavrženíhodný trestný čin, protože záleží například i na věku souzeného, ale především proto, že to nepovažuji za podstatné. Je třeba přijmout skutečnost, že některé věci se penězi nedají měřit.

Popravený nebezpečný vrah už nepředstavuje hrozbu pro společnost, zatímco nebezpečný vrah ve věznici může jistou hrozbu stále představovat, a to několika způsoby:

může po případném propuštění svůj čin opakovat,

může být hrozbou pro ostrahu věznice,

může být hrozbou v případě, že by uprchl,

může mít přátele, kteří ho budou chtít osvobodit prostřednictvím napadení věznice nebo výměnou za rukojmí, která zajmou.

To všechno může být pravda, ale budoucnost nikdo nezná a vzít život člověku na základě pouhých spekulací není přijatelné.

Naopak odpůrci trestu smrti nejčastěji argumentují takto:

Život jsi nedal, nemáš tedy právo jej brát. Argument poněkud slabý, protože přímo provokuje k otázce, zda člověk, který život dal (rodič), takové právo má.

Znovuzavedení trestu smrti je v rozporu s ústavou a úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Ctít dohody je základním předpokladem pro normální fungování společnosti. Ani jeden z uvedených dokumentů však není přírodním zákonem platným nezávisle na naší vůli, oba jsou společenskými dohodami. Jakákoliv dohoda je platná a přirozeně ji musíme dodržovat, ale pouze do doby, než se dohodneme jinak. Ostatně, lidské zákony jsou, na rozdíl od přírodních, dohodami, na kterých se shodla většina, a proto čas od času vždy docházelo, dochází a bude docházet k jejich změnám.

Lepším řešením než trest smrti je doživotní nucená tvrdá práce. Tady je třeba upozornit na skutečnost, že byla přijata úmluva o zákazu nucených prací, se kterou by tato praxe byla ve zřejmém rozporu. Ano, úmluvy je možné měnit, ale jakou motivaci by měl člověk odsouzený k doživotní tvrdé práci skutečně tvrdě pracovat?

Trest smrti je nehumánní. Za nehumánní je však možno považovat jakýkoli trest. I odnětí svobody může být takto vnímáno, zvlášť v případě nedbalostních trestných činů. Někteří pachatelé úmyslných trestných činů se však svými činy sami vyčlenili z okruhu tvorů, pro které je slovo humánní použitelné. Je humánnější chránit život pachatele hrůzného zločinu, nebo životy jeho potenciálních obětí? Tato otázka není jen teoretická, k případům útěků z vězení a pokračování v trestné činnosti u osob vězněných za spáchání zvlášť odporných zločinů opakovaně došlo; příkladem je Donald Gaskins.

Trest smrti je nemorální, jedná se jen o vraždu na úrovni státu, který tak klesá na úroveň odsouzeného. Logicky dovedeno do důsledku se stát v případě odnětí svobody chová jako únosce, v případě peněžitého trestu jako zloděj nebo lupič podle metody, jakou k výběru peněžitého trestu použije.

Trest smrti není trestem, jedná se o pouhý akt msty, neexistuje studie, jež by prokázala odstrašující účinek trestu smrti. Smyslem trestu je:

Zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti, čehož je v případě vykonání zjevně dosaženo.

Vychovat odsouzeného k tomu, aby vedl řádný život, což z podstaty věci trestem smrti splnit nelze.

Působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Vliv existence trestu smrti na rozsah trestné činnosti lze velmi těžko prokázat, protože podíl vynesených, neřkuli vykonaných rozsudků smrti je (naštěstí) velmi nízký, zrovna tak, jako podíl zločinů, u kterých trest smrti přichází v úvahu (pominu-li některá období, kdy se trestalo sice hojně, avšak zpravidla za činy, které bychom dnes jako trestné neoznačili). Obecně si myslím, že jsou lidé, kteří se trestné činnosti nedopouštějí (nebo alespoň snaží nedopouštět) bez ohledu na to, zda jim za to hrozí nebo nehrozí trest, na ty kteří se jí za stejných podmínek dopouštějí, a ti, kteří se označení lidská bytost poněkud vymykají.

Z uvedeného je zřejmé, že trest smrti splňuje pouze jeden smysl trestu, druhý je nesplnitelný a o třetím lze pouze spekulovat. 

Vysoké finanční náklady institutu trestu smrti (především v demokratických státech). Je zajímavé, že tento argument používají obě strany. Zřejmě tomu tak proto, že vyčíslit správně náklady obou alternativ je přinejmenším velmi obtížné.

Trest smrti je ve vývoji lidstva cestou zpět k barbarství. Každý, kdo někdy něco vyvíjel, ví, že cesta od prvotního neumělého pokusu k vítěznému konci není plynulou stoupající přímkou, ale cestou plnou vzestupů a poklesů, slepých odboček a návratů k hlavní myšlence. Ani vývoj lidského myšlení se slepých uliček nevyvaroval, jak může potvrdit každý pozornější absolvent dobře vedeného studia dějepisu. Kdo posoudí, co je tou nejlepší cestou?

Možná dikriminace (podle statistik je trest smrti uplatňován častěji vůči příslušníkům menšin a vůči chudým, kteří nemají peníze na dobré právníky). To je závažná námitka. Tady nezbývá, než si uvědomit, že příslušníkem menšiny je kdokoliv z nás, že žádná opravdu homogenní většina ve skutečnosti neexistuje, protože se skládá z příslušníků mnoha menšin, kteří se v určitém úhlu pohledu jeví jako většina a věřit, že soudce i odvolací soud vědom si toho snaží se měřit všem stejně.

Trest smrti je v rozporu s pátým přikázáním desatera, které do svých zákonů převzalo prakticky celé lidstvo. Páté přikázání ve skutečnosti zní: „Nezabiješ nevinného“. S tímto zněním se lze ztotožnit a trest smrti s ním není v rozporu, pokud nedojde k justičnímu omylu. Postoj jednotlivých náboženství k trestu smrti se liší:

Starý zákon přikazuje trest smrti za celou řadu prohřešků, křesťanská morálka naproti tomu zdůrazňuje odpuštění a milosrdenství vůči provinilcům a nedotknutelnost lidského života.

Svatý Tomáš Akvinský (základ pozice katolické církve) připouští trest smrti pouze jako zcela krajní metodu prevence (je možné popravit nenapravitelného zločince, aby se mu zabránilo v dalších zločinech). Papež Jan Pavel II. v encyklice Evangelium vitae napsal: "Dnešní společnost má přece možnosti, jak se bránit účinně kriminalitě tak, že provinilce zneškodní, aniž by mu zcela uzavírala cestu k nápravě ... Musí být pečlivě zvažován a vybírán druh a způsob trestu a není možné odsuzovat provinilce k nejvyššímu trestu, totiž trestu smrti, nejedná-li se o případ absolutní nezbytnosti, totiž o případ, kdy se společnost nemůže bránit jinak."

Kriticky se k trestu smrti staví i anglikánská, metodistická a luteránská církev. Jiné protestantské církve, například baptisté, trest smrti schvalují. Pravoslavná církev trest smrti neodsuzuje ani nepodporuje.

Islámské právo trest smrti schvaluje a poměrně často využívá.

Judaismus trest smrti připouští, podmínky kladené Talmudem pro to, aby jeho vynesení bylo spravedlivé, ho ale činí téměř nemožným. Známý je výrok židovského filosofa Maimonida: "Je lepší propustit tisíc zločinců než odsoudit k smrti jednoho nevinného."

Stanoviska buddhismu a hinduismu nejsou jednoznačná a liší se podle směrů.

Hrozba justičního omylu, protože trest smrti je nevratný. Tento argument je zcela zásadní, v zásadě jediný, který je třeba brát velmi vážně, protože revize rozsudků v USA při použití nových vědeckých metod (například analýza DNA) prokázaly mnohé justiční omyly nebo vyvrátily jediné existující důkazy pro vinu odsouzených ve značném počtu případů, a to i takových, v nichž byli obžalovaní odsouzeni k trestu smrti. Jednoduše vyvrátit nelze ani obavy ze zneužití trestu smrti k justiční vraždě.

Když koncem osmnáctého století filosof François Marie Arouet Voltaire nebo právní reformátor Jeremy Bentham a právník Cesare Beccaria začali prosazovat myšlenku zakázat trest smrti, byly vyšetřovací metody policie v plenkách a možnost omylu vysoká. Doba pokročila a vývoj vyšetřovacích metod nejen prokázal chyby minulosti, ale především umožňuje daleko lépe zjistit skutečného pachatele trestného činu a zejména prokázat, že se obviněný trestného činu dopustit nemohl. Ale vyšetřování i následný soudní proces vedou jen lidé s jejich chybami, takže vyloučit omyl nelze.

Jaký je vztah mezi tvrdostí trestů a recidivou jejich pachatelů není jednoduché odhadnout. V Norsku jsou například tresty velmi mírné, pobyt ve vězení připomíná spíše dovolenou (norské právo vychází z přesvědčení, že omezení osobní svobody je již samo o sobě velkým trestem) a recidiva je tam na velmi nízké úrovni. Otázkou ovšem je, zda je to více ovlivněno jednáním s odsouzenými nebo tamní vysokou životní úrovní. Jak píše François Villon, „Nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad“.

Trest je vždy jen nástrojem v rukou práva a to platí i pro trest smrti. Každý nástroj je však zneužitelný. Existují demokratické státy, které se ho zřekly i demokratické státy, které jej používají. Pravda ovšem je, že například v Izraeli byl za celou dobu jeho existence trest smrti vykonán pouze jednou, a to na nacistickém válečném zločinci Adolfu Eichmannovi v roce 1961. Naproti tomu k likvidaci Pavla Wonky komunistický režim trest smrti nepotřeboval.

Chápu, že udělit trest smrti je velmi těžkým rozhodnutím a soudce, který rozhoduje, je v těžké situaci. Ale tak, jako chirurg musí občas říznout nebo chemik pracovat s látkou, které se každý rád vyhne, protože si své povolání vybrali dobrovolně, měl by i soudce být schopen přijmout zodpovědnost.

Žiji ve světě, kde se řada států dobrovolně zbavila možnosti použít trest smrti, a přitom vlastní arsenály strašlivých zbraní, jejichž použití nebo zneužití by přineslo počty nevinných obětí nesrovnatelné s „činností“ všech masových brutálních vrahů, snad s výjimkou několika jmen, která tady nechci uvádět.

Proto si myslím, a to při všech pochybnostech, které mám, a aniž bych chtěl jakkoliv ovlivňovat, kde leží hranice, od které jej lze použít, že zbavení se možnosti udělit ve zcela ojedinělých případech a tam, kdy soud dospěje k nezvratnému přesvědčení, že soudí skutečného pachatele, trest smrti nebylo dobrým krokem.