Je největším nebezpečím pro Evropu islám?

O tom, že fanatičtí stoupenci islámu mohou představovat vážnou hrozbu pro další vývoj Evropy, pochybuje dnes asi málokdo. Je to však hrozba jediná nebo největší?

Islám je náboženství, které podle různých odhadů vyznává 1,3 až 1,5 miliardy lidí, což je přibližně 20 % světové populace. Přitom jen asi čtvrtina muslimů žije v arabských zemích. Největší muslimské společenství žije v Indonésii, muslimové obývají velké části Asie a Afriky a početné muslimské komunity žijí také v zemích bývalého Sovětského svazu, v Číně, v severní a jižní Americe a v Evropě. Naopak i v arabských zemích žijí menšiny vyznávající jiná náboženství, jejich podíl na tamním obyvatelstvu se však s výjimkou Libanonu pohybuje v jednotkách procent.

Slovo „islám“ pochází z arabštiny a znamená „podřízení se“ nebo „odevzdání se“ jedinému Bohu (Alláhovi). Vychází ze slovního základu „silm“, resp. „salám“, což znamená „mír“. V náboženském smyslu slova islám znamená „úplné odevzdání se do vůle Alláha a podřízení se jeho přikázáním“. Výraz „mohamedánství“, považují muslimové za zavádějící, protože by prý mohl vést k chybnému názoru, že muslimové uctívají Mohameda a nikoliv Alláha. Jak to jde dohromady se známými hysterickými reakcemi muslimských hodnostářů na karikatury Mohameda, je mi záhadou. Ostatně ani odevzdání se do vůle Alláha není zrovna dominantním rysem všech muslimů.

Muslimové věří v Jednoho Boha (Alláha), který stvořil vesmír i člověka. Dále věří v anděly, zjevené Knihy, proroky, prostřednictvím kterých se k lidem dostala Alláhova zjevení, v soudný den, v zodpovědnost každého jedince za své činy, v předurčenost všech věcí (to jest nadčasové vědění Alláha o všech dějích a skutcích) a věří také v posmrtný život. Muslimové věří v kompletní řadu biblických proroků, která začíná Adamem a patří mezi ně mimo jiné Noe, Abrahám, Ismael, Izák, Jákob, Josef, Job, Mojžíš, Áron, David, Šalamoun, Eliáš, Jonáš, Jan a také Ježíš. Současně věří, že poslední zjevení od Alláha, které bylo potvrzením, shrnutím a završením všeho, co bylo lidem sesláno dříve, bylo sesláno proroku Mohamedovi prostřednictvím anděla Gabriela. A zase se musím ptát, jak je v souladu s touto hlásanou muslimskou pravdou nedávné rozhodnutí malajského odvolacího soudu podporující zákaz vyhlášený tamní vládou, že slovo alláh ve smyslu bůh smějí v Malajsii používat jen muslimové a nikoli příslušníci dalších náboženství. Věří tedy někteří muslimové, že existují i jiní bohové?

Korán je muslimy považován za přesný záznam slov, která byla Alláhem zjevena proroku Mohamedovi skrze anděla Gabriela. Je posledním a konečným zjevením slova Alláha a základním zdrojem jejich víry. Jeho hlavním tématem je vztah mezi Alláhem a lidmi, ale zabývá se všemi tématy každodenního života - náboženskými pravidly, poznáním a uctíváním Alláha, ale i všeobecnými právními normami a morálními principy a poskytuje návod na fungování společnosti, ekonomického, politického a náboženského systému a stanovuje zásady správného chování.

Mohamed zjevené verše diktoval svým společníkům. Ty pak byly zaznamenány písaři, kteří si je ještě za prorokova života nechali od něj potvrdit a vzájemně si text kontrolovali. Ani jediné slovo ze 114 kapitol Koránu, takzvaných súr, nebylo prý od té doby změněno. Text Koránu, jak ho známe dnes, je údajně do posledního detailu tím stejným textem, který byl Mohamedovi zjeven před více než čtrnácti stoletími.

A tady vidím zásadní problém islámu. Snažit se žít podle čtrnáct století starých detailních pokynů - proč ne, když to někomu vyhovuje. Ale vynucovat jejich dodržování na jiných lidech, to už je jiná káva.

A přesto islám získává nové přívržence, a to i v Evropě a u nás. Někteří sice časem pochopí svůj omyl, ale jiní zůstávají muslimy. Co vlastně může přitáhnout moderního Evropana k přijetí islámu?

Už dlouho můžeme pozorovat trend, že ubývá lidí, kteří jsou ochotni udělat něco z přesvědčení a s nadšením a přibývá těch, kteří se nejdříve ptají, co za to. Proto může mnoha lidem, kteří jsou znechuceni konzumním způsobem života nebo zklamaní svými nepříliš nadějnými vyhlídkami do budoucna imponovat ochota třeba i zemřít pro svou věc. Co na tom, že se jedná o staré a jednoduché myšlenky a co na tom, že z islámských bojovníků mluví častěji jejich vlastní frustrace než islám.

Očekáváme-li, že vysocí představitelé islámu se od bojovníků Islámského státu a jiných extremistů budou distancovat, čekáme nejspíš marně. Je to podobné, jako se nedistancují šéfové fotbalových klubů od svých „ultras“, takyfanoušků, kteří svým klubům sice přinášejí víc škod než užitku, ale „tvoří přece jádro fanklubů a bez nich by to nebylo ono“.

Pravděpodobně nejvýznamnějším příspěvkem arabské civilizace modernímu světu je kupodivu věda. Jak napsal sociální antropolog Robert Brifault: „To, co nazýváme vědou, vzniklo jako výsledek nových experimentálních metod, pozorování a měření, které byly do Evropy přineseny Araby. (…) Dluh naší vědy té arabské nespočívá v převratných objevech a nových teoriích. Věda dluží arabské kultuře samu svou existenci! Antický svět byl předvědecký. Řecká astronomie a matematika byla cizím importem, který se nikdy celoplošně neujal. Trpělivé hromadění poznatků, jejich pečlivé třídění, vyvinutí subtilní vědecké metody, detailní a dlouhodobé pozorování a experimentální vyšetřování pozorovaných jevů byly řeckému temperamentu cizí. To, co nazýváme vědou, vyrostlo v Evropě v důsledku zavedení nových metod experimentu, pozorování a měření a je výsledkem rozvoje matematiky ve formě naprosto neznámé starým Řekům. Tento duch a tyto nové metody byly do Evropy přineseny Araby.“

Okolní svět studovala řada učenců, ale vědeckou metodu neznali. Jejich chybné závěry byly vyvráceny o mnoho staletí později dalšími učenci, kteří již používali experimentálních metod. Řada jich pocházela z muslimského prostředí.

Al-Kindí (zemřel v roce 873) kriticky posoudil starší řecké dohady v optice, zda lze zapálit zrcadlem loď, a experimentálně vyvrátil možnost přeměny obecných kovů v drahé. Svou interpretací Aristotela, Platóna, Porfyria a Prokla ovlivnil později i Baconovy teze o nebezpečí idolů při vědeckém studiu.

 Al-Chawárizmí (zemřel v roce 840) vynalezl první systematickou soustavu jednotek k měření veličin. Zavedl algebru, reformoval aritmetiku a založil předpoklady pro kvantifikaci zjištěných poznatků.

 Zřejmě největším arabským géniem spojujícím přínosy a vlastnosti svých předchůdců a v kontextu evropském Galilea, Bacona i Descarta a Poppera dohromady byl však Abú ‘Alí Hasan ibnu l-Hasan ibnu l-Hajsam (latinsky Alhacen nebo Alhazen).

Specializoval se především na optiku a během své práce formuloval a ustavil vědeckou metodu sedmi kroků, která v podstatě platí dodnes. Tu lze objevit v knize nazvané Kitábu l-Menázir, česky Kniha optiky, vydané někdy okolo roku 1021 a těmito kroky jsou:

1.       Pozorování.

2.       Formulace otázky, kterou chceme řešit.

3.       Formulace hypotézy.

4.       Ověření hypotézy pokusem.

5.       Analýza výsledků pokusu, pokud možno kvantitativní (matematická).

6.       Kritická interpretace získaných dat a formulace obecného závěru.

7.       Publikace výsledků.

V této knize vyvrátil dřívější teorie Pythagora a Euklida, že oko je zdrojem světla, jehož pomocí vidíme, jednoduchým experimentem s nemožností vidět po tmě. Tak došel k názoru, že světlo naopak do oka vstupuje a umožňuje nám vidět. Kromě toho, že vynalezl cameru obscuru a dokázal, že oko vnímá obraz zrcadlově obrácený, který převrací až mozek, také rozložil světlo na barvy spektra a experimentálně prokázal, že světlo se šíří po přímce a jeho rychlost je konečná. Mnoho set let před Einsteinem také předpověděl, že světlo má i částicovou povahu. Jeho kniha byla přeložena do latiny pod názvem De aspectibus a posloužila jako předloha pro Baconovu Perspectivu o 250 let později.

 Ibnu l-Hajsam se narodil v roce 965 v irácké Basře. Je autorem celkem 200 prací z různých oborů. Byl prvním, kdo aplikoval algebru do geometrie, vymyslel systém souřadnic a analytickou geometrii. Byl nadšeným experimentátorem, k čemuž jej vedla jeho skeptická povaha i muslimská víra. Věřil pevně, že lidé chybují a jediný, kdo je absolutně dokonalý, je Bůh. Aby člověk poznal svět, musí, jak říkal, „nechat k sobě promluvit sám vesmír.“ „Hledač pravdy“ podle něj „není ten, kdo studuje spisy antických autorů a vkládá v ně díky své povaze důvěru, ale naopak ten, kdo o nich pochybuje a jejich poznatky podrobuje kritice cestou argumentace a ukázky.“

 Mimochodem, Řekové vděčí muslimským Arabům za uchování celé řady řeckých spisů z období antiky.

Jak je tedy možné, že národ a víra, které daly světu takové muže, dnes přinášejí do Evropy středověk a i v jiných částech světa ničí kulturní památky, pokud podle jejich názoru odporují islámu?

Odpověď začnu poněkud zeširoka. K největšímu rozvoji vždy dochází v místech s vysokou koncentrací lidí, kde je největší možnost k výměně myšlenek a názorů, ale také nejtvrdší konkurence. Talmud má pravdu, když říká: „Jsme jako olivy. To nejlepší ze sebe vydáváme, když jsme mačkáni.“

Ne náhodou všechny velké civilizace starověku vznikly v hustě obydlených úrodných údolích velkých řek: Nilu, Chuang-che, Indu, Gangy a v meziříčí Eufratu a Tigridu. A rovněž není náhodou, že úpadek Číny začal po dostavění Velké čínské zdi, která sice zajistila Číňanům bezpečnost, ale za cenu omezení kontaktů a výměny myšlenek. Každé společenství, které myšlení omezuje, začne dříve nebo později stagnovat. A je úplně lhostejné, jaké myšlenky jsou potlačovány.

Je známo, že vývoj je nejrychlejší na rozhraní jednotlivých oborů vědy, tam, kde se střetávají a navzájem inspirují přístupy a úhly pohledů různých disciplín. Islám však už více než čtrnáct století omezuje myšlení svých věřících. Byl by div, kdyby to nemělo své důsledky. Arabské země, v nichž tvoří muslimové mnohdy 99 procent obyvatelstva a kde je islám státním náboženstvím, technologicky zaostávají za vyspělými zeměmi a toto zaostávání se spíše zvětšuje. Doby, kdy Arabové inspirovali architekturu, medicínu, matematiku, fyziku, chemii a další obory lidské činnosti, jsou pryč. Arabové vzpomínají na slavnou minulost, ale jsou frustrováni svou současností. Mnozí připomínají spíše oběti zahnané do kouta než triumfující válečníky z prvních století existence islámu.

Pokud bychom se však domnívali, že Evropě žádné větší nebezpečí nehrozí, dopouštíme se velkého omylu. I Evropa omezuje myšlení svou politickou korektností a staví čínské zdi konkurenci dotacemi, kvótami a nesmyslnými předpisy. Některé z nich mají sloužit ochraně spotřebitelů, ale pokud například magistrát Hamburku nutí prodejce ryb mít na svém stánku upozornění, že ryby obsahují kosti, nejedná se o ochranu zákazníků, ale o cílenou výchovu adeptů  Darwinovy ceny. Čím více omezení, tím více omezených!

A pokud se ještě Evropa začne výrazněji finančně vyčerpávat v megalomanských projektech ovlivňování klimatu, což reálně hrozí, podřízne snad pod sebou větev definitivně.

Nebezpečí plynoucí z radikalizace islamistů rozhodně nelze brát na lehkou váhu. Ale ani současné směřování Evropské unie není tím pravým důvodem k nadšeným ovacím.