Muž, který zíral do slunce (letní povídka)

Blížil se konec mých posledních vysokoškolských prázdnin. Chtěl jsem ještě naposledy zažít romantiku chmelové brigády, ale čáru přes rozpočet mi udělalo zjištění, že na práci přijímají jenom organizované skupiny.

„Kdybys měl řidičák na traktor, mladej, to bych tě bral“, řekl mi předseda, ale musel jsem zklamat jeho i sebe. Rozloučil jsem se a hned mě napadlo, co s nečekaně získaným volným časem. Za těch pár dnů projdu pěkný kus Čech. Chodím rád a teď k tomu mám spoustu času.

Neměl jsem žádný plán, dokonce ani mapu; půjdu, kam mě nohy ponesou a v polovině doby to můžu obrátit k domovu. Od návsi vedla červeně značená turistická cesta. Vydal jsem se tedy po ní s tím, že v první fázi půjdu co nejdál na jih.

Byl jsem na cestě už skoro dvě hodiny, když se za malou terénní vlnkou jen pár desítek metrů přede mnou objevila silnice a na ní starší hubený muž nevysokého vzrůstu s malým baťůžkem na zádech. I na tu vzdálenost jsem si všiml, že jde naboso. Turistická stezka se stáčela stejným směrem, takže jsem odbočil za ním.

„Mládenci, tohle se nedělá“, zaslechl jsem, když jsem došel až k silnici a zároveň uviděl, na koho ta slova míří. Tři mladíci přibližně mého věku se bavili likvidací jízdních řádů na autobusové zastávce na protější straně.

„Hele, staříku, hleď si svého. Už ti někdo rozbil hubu, vole?“

„Děkuju za optání, a tobě?“ zeptal se klidně muž. To ale zřejmě neměl dělat. Trojice přerušila svou zábavu a rozběhla se k němu s jasným cílem. Rozběhl jsem se také, abych mohl zasáhnout, ale situace nabrala překvapivý vývoj.

Ránu prvního výrostka muž zachytil levou rukou, sehnul se podél jeho těla a s využitím útočníkovy setrvačnosti jej odhodil daleko za sebe do trnitého houští, které silnici lemovalo. Prakticky stejně dopadl i druhý útočník, pouze vše proběhlo v zrcadlovém provedení. Třetí útočník ale stačil vytáhnout nůž.

Ani to však na muže neplatilo. Předloktím zachytil jeho výpad, pomocí druhé ruky vytvořil páku na soupeřovo zápěstí, tím ho donutil upustit nůž a zároveň jej přesným kopem kolenem na plexus solaris zbavil dechu. Nůž sebral a vysokým obloukem odhodil někam ke středu rybníka porostlého žabincem, který byl za křovím u cesty. Než jsem doběhl na místo, bylo po všem.

„Tak co, mládenci, dáme druhé kolo?“ zeptal se ještě, ale mladíkům zcela zjevně stačilo to jedno, které měli právě za sebou. Tohle jsem nečekal nejen já, ale ani oni.

„Chcete to ohlásit?“ zeptal jsem se.

„Nechci, vždyť se toho zas tolik nestalo,“ odpověděl.

„Ale vždyť vás chtěli zabít!“

„Možná chtěli, možná ne; teď už je to přešlo. Možná bych měl problém přesvědčit policii, že jsem nechtěl zabít já je.“

Když jsem tak pozoroval scénu, musel jsem mu dát za pravdu. Ti dva se už sice pokoušeli dostat z trní, ale zatím se do něj spíše zamotávali ještě víc. Třetímu se jen velmi zvolna vracel normální dech.

„Nevím, jak ty, chlapče, ale já jdu dál. Oni si už nějak poradí sami,“ ukončil to muž a vykročil. Váhavě jsem se přidal k němu. Neprotestoval, ale kráčeli jsme mlčky, každý se svými myšlenkami.

Směr, kterým muž postupoval, odpovídal mým představám, a tak jsme kráčeli spolu.

„Moc toho nenamluvíš, to mi vyhovuje,“ přerušil ticho po několika kilometrech, „kam máš namířeno?“

„Co nejdál na jih, ale na tom, kde skončím, mi nezáleží,“ odpověděl jsem po pravdě.

„Tak to jsme na tom stejně,“ řekl a pokračoval v cestě.

Slunce už bylo nízko nad obzorem, když se před námi po dlouhém stoupání objevilo pole s balíky slámy a v údolí za ním malá vesnice. Tady by se dalo přenocovat. Ve vesnici se snad najde hospoda, kde bude aspoň něco k jídlu. Petr jako by četl mé myšlenky nebo jej napadlo totéž.

„Přespíme tady,“ řekl, „za tmy už bychom tak pěkné místo těžko hledali.“

Navrhl jsem mu, že bychom se mohli podívat po nějakém jídle. Tvrdil, že nemá hlad.

„Jestli nemáte peníze, zaplatím za vás,“ navrhl jsem mu.

„Tak to není, nějaké peníze mám. A klidně mi tykej, jsem Petr,“ podal mi ruku.

„Jindra,“ představil jsem se i já a pak ho přemluvil, abychom do té vesnice zašli. Hned na kraji jsme narazili na malý obchod s potravinami. Sice už zavřený, ale až v sedm ráno otevřou, snad si tam koupím něco k snídani.

Hospoda byla jen o kus dál. Pár místních štamgastů se nad poloprázdnými půllitry dohadovalo, jestli včerejší zápas místního Slavoje byl, nebo nebyl uplacený. Na tabuli u výčepu byl stručný seznam studených jídel s cenami naznačujícími, že klidně můžu platit za oba, aniž by mě to zruinovalo. Nakouřeno tu bylo tak, že méně movitý nebo spořivější host by si ani nemusel zapalovat vlastní kuřivo. Naštěstí jsem za výčepem objevil malý výklenek se dvěma stoly a oknem otevřeným do zahrádky. Vzduch tu byl dýchatelný a viditelnost taky podstatně lepší než v hlavní místnosti, takže jsme zasedli k jednomu ze stolů. Objednal jsem si tlačenku s cibulí a pivo.

„A já si dám vodu,“ šokoval hospodskou Petr.

„Vodu, nebo vodku?“ zeptala se pro jistotu, jestli se nepřeslechla.

„Vodu, z kohoutku,“ ujistil ji Petr, že slyšela správně.

Když vrtíc hlavou odešla, znovu jsem Petrovi nabídl, že zaplatím za oba, ale skoro se urazil.

„Jsi študák, nebudeš přece platit za mě!“ řekl tiše, ale zapojil i ruce, aby svá slova zdůraznil.

„Jak to můžeš vědět?“ ohradil jsem se.

„Za ta léta na cestách už mám na lidi čuch,“ řekl, „nebo si myslíš, že bych s tebou šel, kdyby ses mi nějak nezamlouval?“

„Léta na cestách? A co na to manželka?“ sjel jsem pohledem na jeho levou ruku. Při předchozí výměně názorů jsem si všiml, že nosí snubní prsten.

„Ta už je léta po smrti. To jediné mi po ní zbylo.“

„Promiň.“

„To už je dávno. Ještě jsi nebyl na světě, když se to stalo.“

„Musíš mít pořádnou páru, ti kluci si možná ještě lížou rány,“ řekl jsem, abych obrátil list.

„To není otázka síly; rozhoduje postřeh, soustředění a klid. Když je jich na tebe víc, musíš jim to hned na začátku znechutit tak, aby je přešla chuť. O všem rozhoduje první akce, čas tu pracuje proti tobě.“

„A když to napoprvé nevyjde?“

„Podívej, když po antilopě vystartuje gepard, taky mu musí dát hned v prvních vteřinách najevo, že na ni nemá. Když to nezvládne, už nikdy nedostane šanci ukázat, že delší trať by zvládla rychleji, než on.“

Hospodská každou chvíli nakukovala do výklenku, jako by měla starost, jestli nám něco nechybí, ale spíš s ní cloumala zvědavost. Dospělého chlapa, který se naboso trmácí bůhví odkud jen proto, aby si dal v zakouřené putyce obyčejnou vodu, viděla určitě poprvé v životě.

Dojedl jsem, oba jsme dopili, já jsem zaplatil (Petrova voda byla zdarma) a vydali jsme se zpátky na pole.

Když jsem se ráno probudil, Petr stál opodál zády ke mně a nehybně pozoroval vycházející slunce, které se právě dostávalo celým objemem nad hřeben hor na obzoru. Zvedl jsem se a pozoroval tu krásu taky. Včera jsme šli hlavně lesem a ani nezalesněné plochy, kterými jsme procházeli, nebyly příliš otevřené. Teď jsme byli na vrcholu oblého kopce a před námi se otevřela krajina s výhledem do veliké dálky. Při pohledu na jih jsem si uvědomil, že dnes nás možná při chůzi tolik stínu jako včera chránit nebude, ale požitek z krásné vyhlídky mi to nezkazilo.

„Vyrazíme?“ obrátil se na mě po chvíli Petr.

„Jasně, ale cestou si koupím něco k jídlu.“

„S tím počítám, pokračujeme stejně přes tu vesnici.“

Obchůdek už byl otevřený. Rychle jsem nakoupil, co jsem potřeboval, ale Petr znovu neprojevil o jídlo sebemenší zájem.

„Ty držíš půst?“

„Ne, já už jsem po jídle.“

„Ale já jsem tě ještě jíst neviděl, tos vstával tak brzy?“

„Viděls mě,“ řekl, „beru si energii ze slunce.“

„Copak jsi rostlina? K tomu bys přece potřeboval chlorofyl.“

„To si jenom myslíš, jde to i bez něj.“

Byl jsem v šoku. V životě jsem neslyšel o někom, kdo by mohl žít jen ze slunečních paprsků a ze vzduchu. Ale musel jsem si přiznat, že jíst jsem ho zatím opravdu neviděl a vlastně i tu vodu pil spíš jen ze zdvořilosti. Ale stále jsem to bral jako nějaký žert a nechtěl jsem mu to kazit, takže jsem přistoupil na jeho hru s tím, že teď jej budu pozorovat pečlivěji.

„Včera jsi říkal, že jdeš co nejdál na jih stejně jako já. Co to přesně znamená?“ zeptal jsem se.

„Letos to znamená Španělsko, chci někam ke Gibraltaru“ odpověděl a pak mi řekl, že každý rok vždy na zimu odchází na jih a na léto se zase vrací zpátky. Byl už takhle několikrát v Turecku, Řecku, Itálii i Španělsku a podle nálady to střídá.

„A proč se vracíš zpátky sem? Vždyť riskuješ, že tě chytnou na hranici a s tvým cestováním bude konec.“

„Přes všecko, co tu je špatně, se mi tu líbí. A navíc, mám tady tchýni, která je už sama. Za moc ji vděčím. Pokaždé ji navštívím a přinesu jí něco z cest. A hranice nejsou tak nepropustné, jak se ti zdá. Kde je vůle, tam je cesta,“ řekl se záhadným úsměvem.

„Ke Gibraltaru s tebou nemůžu. Ale jestli nemáš nic proti, šel bych s tebou až k hranicím,“ navrhl jsem.

„Až k hranicím to nepůjde, ale můžeme jít spolu až ke Stráži nad Nežárkou. Tam se rozloučíme, dál už by to pro tebe nebylo.

Naše společná cesta teď dostala cíl. Pokračovali jsme po ní stále stranou větších měst. Počasí nám přálo, po celou dobu bylo slunečno a příjemně teplo. Petr mi občas vyprávěl o svých zážitcích, ale většinu času jsme mlčeli. Pozoroval jsem jej celou dobu a přemýšlel nejen o tom, co zažil na svých cestách, ale hlavně předtím, než se na ně vydal, protože o tom zásadně nemluvil. To jediné, co mi nakonec prozradil ze svého soukromí, bylo jméno jeho tchýně a vesnice, ve které bydlí.

Samozřejmě jsem stále pátral po tom, jak to má s jídlem a věřil, že bez něj nemůže vydržet do konce naší cesty, který se neúprosně blížil.

 Byla sobota, když jsme ještě před polednem došli na rozcestí, odkud byly vidět první domky Stráže nad Nežárkou. Dohodli jsme se, že já půjdu vpravo na Jindřichův Hradec a on bude pokračovat dál. Trval na tom se zvláštní naléhavostí, které jsem v tu chvíli ještě nerozuměl.

„Jindro, chci ti něco říct, abys věděl to podstatné, až o mně budeš zase přemýšlet. Hned potom oba vyrazíme svou cestou podle dohody.“

Konečně mi prozradí, že mě celou dobu tahal za fusekli s tím jídlem, pomyslel jsem si a pocítil trochu zklamání. Už jsem si na tu jeho zvláštnost zvykl a bylo mi skoro líto, že to skončí. A on má podobné pocity a nechce se k tomu vracet. Ale překvapil mě tak, že mě to přimělo změnit své další plány.

„Svou ženu jsem tenkrát zabil já,“ řekl a vykročil.