Uprchlíci

Varování: Následující text obsahuje řadu politicky nekorektních výroků a znepokojivých údajů. Nebyl však psán s cílem vyvolat obavy a paniku, ale věcnou diskusi.

Už několik měsíců probíhá diskuse o uprchlících a veřejnost se zdá být rozdělena na dva nesmiřitelné tábory, mezi kterými není možno přestoupit. Každý z obou táborů přijímá jen argumenty posilující jeho postoj a jakýkoliv argument opačné strany odmítá.

Jedna strana především vnímá záplavy imigrantů na fotografiích podobné této:

Druhá strana nabízí obrázky spíše tohoto charakteru:

Ačkoliv se obě fotografie liší, v obou případech útočí na naše emoce.

Nechci tvrdit, že emoce v tomto případě nejsou na místě; naopak, jedná se o lidské životy a tady nemůžeme brát v úvahu jen chladnou logiku. Nicméně, chce-li někdo zachránit tonoucího a sám je špatným plavcem, pravděpodobně se utopí oba. A proto i při zvažování, jak se vlastně k současné vlně novodobého stěhování národů postavit, je nutno vedle citů vzít v úvahu i fakta.

Lidé se stěhovali z místa na místo od nepaměti, ostatně, kdyby tomu tak nebylo, tvořili bychom endemický druh vyskytující se někde na severovýchodě Afriky a drtivou většinu problémů, které nás dnes trápí, bychom ani neznali. Jistým problémem tohoto stěhování však je smutný fakt, že nově příchozí vlny se spíše jen výjimečně přizpůsobily zvyklostem předchozího obyvatelstva. Náš přímý předchůdce cromagnonec poté, co přišel z Afriky, vytlačil neandertálce (i když je pravda, že v každém z nás je přibližně 2 % neandrtálského genomu, přičemž nejméně 20 % genomu neandertálce přežívá v celé populaci lidstva). Podobně se pak Evropané zachovali po objevení Ameriky a Austrálie.

S jistotou můžeme vyloučit, že Evropané na oba tyto světadíly přicházeli s myšlenkou, že se hodlají přizpůsobit místním zvyklostem a respektovat zákony, práva a kulturu domorodců. Stačí připomenout dvě jména - Hernán Cortés a Francisco Pizarro.

Hlavním ideologickým ospravedlněním španělské conquisty jihoamerického kontinentu přitom bylo obrácení na víru, takže zde sehrávala významnou roli i katolická církev. Na začátku conquisty probíhal uvnitř církve spor o obecném postavení domorodých Indiánů, který vyvrcholil známou diskuzí z Valladolidu, v níž dominikán Bartolomé de las Casas argumentoval, že domorodci jsou svobodnými lidmi žijícími v přirozeném řádu a tedy, že si zaslouží stejné zacházení jako jiní. Obhajoval indiánské obyvatele před bezohledným vykořisťováním dobyvatelů slovy: „Bůh učinil tolik početné a různé národy této oblasti natolik otevřené a nevinné, jak si jen lze představit. Nejprostší lidé na světě, nevtíraví, neprůbojní a poslušní jsouc prosti zášti či lsti a zcela poslušní, jak ke svým vlastním pánům, tak ke Španělům, pod jejichž službou se nacházejí. Nikdy se nehádají a nejsou bojovní či divocí, nedlí v nich zášť a nechtějí si vyřizovat staré účty. Naopak představy o pomstě jsou jim téměř cizí. Současně patří k těm lidským bytostem, které nejsou robustní, ale jejich slabá tělesná konstituce je činí neschopné odolávat tvrdé práci nebo utrpení, a dělá je náchylné ke každé nemoci bez ohledu na to, jak by byla mírná.“                                            

Naopak teolog Juan Ginés de Sepúlveda zastupoval odlišný tábor názorů v církvi a viděl v domorodcích přirozené otroky (tento pojem převzal od Aristotela), což podle něj znamenalo, že Indiáni si nemohou vládnout sami a jejich zotročování je přirozené. Obhajoval pak „spravedlivou“ válku proti indiánskému obyvatelstvu, která vycházela z jeho představ o necivilizovanosti a nelidskosti indiánů obecně: „Porovnejte tyto přirozené vlastnosti úsudku, talentu, šlechetnosti, střídmosti, lidskosti a náboženství s těmi těchto ubohých lidí, a jen těžko v nich najdete známky lidství. Tito lidé nemají ani vědu ani abecedu, ani zachované památky o své minulosti s výjimkou některých nejasných a neurčitých vzpomínek znázorněných v některých obrazech, ani nemají psané zákony, ale barbarské instituce a zvyky… Válku proti barbarům lze ospravedlnit nejenom jejich pohanstvím, ale také jejich ohavnou nevázaností, jejich podivuhodným obětováním lidských obětí, velkými škodami, které způsobili na nevinných osobách, jejich strašlivými hostinami s lidským masem a bezbožným kultem idolů.“

Tato diskuze charakterizuje roli katolické církve v koloniích, kde na jednu stranu nese odpovědnost za některé krutosti, protože je podobně jako Sepúlveda ospravedlňovala, ale na druhou stranu to byla také katolická církev, která se domorodců nejvíce zastávala.

Možná se vám zdá, že dnešní demokratické státy již touto cestou nejdou, protože základní charakteristikou demokrata je respektovat odlišný názor. Ale obrana demokracie je dnes častým oficiálním zdůvodněním intervencí vyspělých zemí, i když ve skutečnosti se vesměs jedná o zajištění nikoliv demokracie, ale klidu pro obchod v zájmových oblastech, což je nejvíce patrné z toho, jaké režimy jsou vyspělými zeměmi podporovány. Je třeba rozlišovat mezi hlásanými (ušlechtilými) a skutečnými (pragmatickými) zájmy vyspělých zemí.

Snad právě z historické zkušenosti tedy pramení obavy, že současný příliv imigrantů bude mít stejně zničující následky na naši kulturu a potažmo i životy. Přesně podle přísloví podle sebe soudím tebe.

Na druhé straně barikády stojí jednak ti, kteří vidí, že populace Evropy postupně stárne a vymírá a v jejich představách imigranti mohou tuto situaci zvrátit a zajistit dostatek práceschopného obyvatelstva v Evropě pro příští generace a spolu s nimi ti, kteří věří, že jinakost nově příchozích, jejich víra, zvyky a kultura přispěje k obohacení naší vlastní kultury a života vůbec, tedy zastánci multikulturalismu.

Na jedné straně tedy panují obavy ze záplavy imigrantů, která nás převálcuje a v Evropě zavede islám a právo šarí’a, druhá strana v nich vidí záchranu před stárnutím a vymíráním evropské populace.

Jaká jsou tedy fakta? Obrázek, jehož zdrojem je Úřad Vysokého komisaře  pro uprchlíky  OSN, ukazuje vývoj počtu uprchlíků přes moře do jednotlivých středomořských  států EU v období od začátku roku 2010 do 29. června 2015:

Z grafu je patrné, že příliv uprchlíků v čase značně kolísá, ale přesto je zřejmý jeho postupný nárůst. Pro alespoň přibližnou představu, jak se může situace vyvíjet dále, je užitečné detailní srovnání jednotlivých měsíců prvního pololetí let 2014 a 2015:

Z uvedeného srovnání vyplývá, že meziroční nárůst imigrace po moři je možno vyjádřit koeficientem 1,83 a že lze očekávat, že za celý rok 2015 se po moři pokusí dostat do Evropy přibližně 400 400 migrantů, což je uvedeno v následující tabulce:

Počty imigrantů přicházejících do Evropy po moři:

Podle dalšího grafu, rovněž z Úřadu Vysokého komisaře  pro uprchlíky  OSN, je možno spočítat, že v zemích severovýchodní Afriky a Středního východu bylo na konci roku 2014 přibližně 8 milionů uprchlíků (černě ohraničený kruh v Indickém oceánu představuje svou plochou 1 milion uprchlíků, červené kruhy tento počet přesahují a modré nedosahují, jejich plocha však vždy odpovídá počtu uprchlíků v dané zemi).

Z toho by vyplývalo, že při podobných ročních počtech imigrantů je v bezprostředním okolí Evropy připravena „zásoba“ na dalších 20 let, při meziročním nárůstu podobném jaký lze odhadovat mezi lety 2014 a 2015 by se tito lidé mohli přesunout do Evropy, pokud ovšem nedojde k jejich dalšímu nárůstu, již v průběhu roku 2019:

Možný vývoj imigrace do Evropy

Tento vývoj vypadá téměř hrozivě, avšak je třeba poznamenat, že již v současné době žije v Evropě více obyvatel původem z Afriky a Středního východu. Přesné počty je sice velmi obtížně získat, ale z různých zdrojů jsem nakonec sestavil tuto tabulku zahrnující šest zemí:

Počty imigrantů ve vybraných zemích (celkem a původem z Afriky a Středního východu)

Z tabulky je vidět, že ve vybraných zemích Evropy žije necelých 10 % imigrantů, přičemž třetina z nich je původem z Afriky nebo Středního východu. Počet imigrantů původem z Afriky a Středního východu jen v těchto zemích tak přesahuje potenciální počet imigrantů v této chvíli připravených na cestu. To by mohlo působit uklidňujícím dojmem, kdyby zkušenosti ze zemí, kde již imigranti z uvedených oblastí jsou, ukazovaly, že přispívají k ekonomickému rozvoji svých nových zemí, jak si to od nich slibují ti, kteří v nich vidí záchranu před stárnutím a vymíráním evropské populace a obohacení jejího kulturního dědictví.

Praktické zkušenosti z těchto zemí však tomuto optimismu nedávají za pravdu. V důsledku uplatňování politické korektnosti je sice někdy značně obtížné získat souhrnná data o začlenění imigrantů do ekonomiky zemí, které je přijaly, ale jeden politicky nekorektní zdroj informací jsem přece jen našel. Je to kniha Thilo Sarrazina, sociálního demokrata a bývalého člena nejvyššího vedení Bundesbanky nazvaná Německo páchá sebevraždu: Jak dáváme svou zemi všanc (v originále Deutschland schafft sich ab). Příznačné je, že ačkoliv se kniha stala s velkým náskokem nejprodávanější knihou od dob vydání Mein Kampf, oficiální média o ní psala jako o pamfletu, který zajímá jen pár xenofobů.

Thilo Sarrazin ve své knize uvádí řadu informací o vzdělanosti, zaměstnanosti a ochotě integrovat se imigrantů. Pro přehlednost jsem se pokusil shrnout je do tabulky, a to i za cenu, že některé její kolonky zůstanou prázdné. I tak totiž o něčem vypovídá. Podotýkám, že čísla se netýkají nově příchozích imigrantů, ale lidí žijících v Německu již dlouho a jejich potomků.

Pracovní uplatnění a vzdělání imigrantů

Z tabulky je patrná nejen nižší vzdělanost, zaměstnanost a podnikatelská aktivita imigrantů a jejich vyšší závislost na sociálních dávkách, ale i to, že se nejedná o důsledek přístupu většinové společnosti, ale samotných imigrantů. Je to zřejmé z toho, že imigranti z jihovýchodní Asie (poslední řádek tabulky) překonávají v úrovni vzdělání a v podnikání i domácí obyvatele, což je přitom známo i z USA a Kanady, ale i v České republice.

Výše uvedené údaje naznačují, že očekávání, že imigranti nahradí stárnoucí evropskou populaci, je zhruba stejné jako by se vedení FC Barcelona, Realu Madrid nebo Bayernu Mnichov domnívalo, že své stárnoucí hvězdy v budoucnu nahradí náborem ve vesnickém běžeckém klubu. Početně by to možná šlo - který chlapec by netoužil sedět na lavičce renomovaného klubu a brát byť i jen základní plat. Ale ty výsledky!

Ale to imigrantům zřejmě stačí. Evropský sociální systém je tak štědrý, že je lepší brát v Evropské unii sociální dávky než doma pracovat za podstatně menší příjem. Je to celkem přirozené. I sytý vlk ztratí čich a žába nevidí mouchu, která letí od ní. Příroda to tak zařídila, aby se zbytečně neplýtvalo silami.

Ale proč zůstávat u nižších živočichů, člověk se chová stejně účelově. Když počátkem osmdesátých let minulého století vrcholila těžba ropy v Kamerunu, domorodci opustili své vesnice a přesídlili k vrtům, přestože tam a sehnala zaměstnání jen malá část z nich. Během krátké doby se do Kamerunu začaly dovážet banány, přestože tam rostou divoce.

Dnešní imigranti jsou vybaveni mobilními telefony chytřejšími než jaké má průměrná evropská populace. Z nich čerpají informace o světě a reagují na ně. Po příjezdu do země štědré na sociální dávky nemají potřebu naučit se jazyk a zapojit se do pracovního procesu. Styk s domovinou jim v rodném jazyce zajistí satelitní vysílání a dávky bohatě pokryjí jejich potřeby. Přitom k nové zemi nepociťují žádnou sounáležitost.

Dokonce je tomu právě naopak – zatímco v USA, Kanadě nebo Austrálii má přistěhovalec právo na sociální péči, která je však ve srovnání s německou skrovná a omezená na 5 let, až po mnoha letech pobytu, mezi imigranty v USA se podle průzkumu již po 5 letech 77 % dotazovaných cítilo „komfortně" a „jako součást americké společnosti“ a pouhých 5 % uvedlo, že se tu nikdy necítili jako doma. Naproti tomu 58 % obyvatel tureckého původu v Německu má trvale pocit odcizení.

USA, Kanadu nebo Austrálii si za svůj cíl volí ten, kdo si věří, že se mu podaří do zdejší společnosti začlenit a na svůj úspěch je pak hrdý, i když nedosáhne do nejvyšších pater. Naopak ten, kdo dostane všechno zdarma, a dokonce s tímto očekáváním již přichází, žádný vděk zpravidla nepociťuje, protože to bere jako samozřejmost a své právo.

Jak je to s ovlivněním vymírání Evropy ukazuje další tabulka:

Počet obyvatel světadílů a jeho vývoj

Z tabulky je vidět, že nejhustěji je zalidněná Asie, ale výrazně největší dynamiku růstu populace vykazuje Afrika. Hustota osídlení je zde sice poměrně nízká, ale vezmeme-li v úvahu rozlohu téměř neobydlené Sahary (cca 10 milionů km2) a deštných pralesů, které je v zájmu lidstva uchovat pokud možno alespoň v současném stavu, je hustota osídlení na zbytku plochy již dnes blízká Evropské. Ale zatímco v Africe je očekáván růst populace do roku 2050 na více než dvouapůlnásobek, Evropu čeká jako jediný kontinent úbytek obyvatelstva, a to podle prognóz o 78 milionů, což je zhruba desetinásobek počtu imigrantů v současné době připravených na cestu.

Co však Evropa musí udělat, aby udržela přiměřenou hustotu osídlení a současně nepřešla do fáze naprostého úpadku?

Musí se změnit a především musí zásadně změnit svůj systém sociálních dávek.

Když v roce 1881 kancléř Otto von Bismarck zaváděl nový systém sociálního pojištění, zahrnující všechny vrstvy obyvatelstva (dokončen byl až roku 1889), Německo dosahovalo pětiprocentního růstu ekonomiky a zhruba tříprocentního růstu populace. Přesto nárok na důchod v tomto systému měli lidé nad 65 let věku, takže počet jeho příjemců byl velmi omezený a ve státním rozpočtu tato položka představovala marginální výdaj.

Od té doby se doba dožití značně prodloužila, hospodářský růst se prakticky vyčerpal, ale následné vlády (nejen v Německu) uplácely své voliče postupným změkčováním podmínek pro příjemce dávek. Dnes jsou státy Evropské unie zadluženy, do světa však je propagován velmi vstřícný model sociálního zabezpečení a ten zcela zjevně nachází adresáty.

Lidem ohroženým válkou je třeba poskytnout pomoc. Ani ekonomická migrace není zcela odsouzeníhodná. Ale je třeba udělat vše pro to, aby do Evropy přicházeli lidé s vědomím, že tu nepadají pečení holubi do huby a že za své štěstí a životní úroveň je zodpovědný každý z nich sám. Zachráním-li někoho před utonutím, neznamená to automaticky, že jej musím až do smrti živit.