Je možné nahradit stát firmou?

Taky máte pocit, že nám neustále ubývá svobody a že stát nám mluví i do věcí, které by mnohem lépe řešila obyčejná slušnost a ohleduplnost? Proč stát zasahuje i do soukromých záležitostí svých občanů,

a přitom neřeší to, k čemu ho platíme?

Stát se nám stále více snaží určovat, co je pro nás dobré, a to často i proti naší vůli nebo tam, kde by stačily zdravý rozum, slušnost a ohleduplnost. Logicky tak vyvolává odpor i k samotné své existenci. Je nám tedy vůbec k něčemu užitečný, nebo bychom jej mohli bez náhrady zrušit a služby poskytované státem výměnou za daně si objednat u soukromých společností fungujících na základě tržních mechanismů? Nemohli bychom tak dosáhnout lepší ceny nebo lepších služeb?

První státy vznikly v úrodných údolích velkých řek, kde vysoká hustota osídlení přinesla vedle spolupráce i zvýšenou konkurenci a umožnila specializaci. Ta vyvolala potřebu organizovat vzniklou různorodou společnost, koordinovat mnohdy protichůdné zájmy jejích členů a chránit jejich životy a majetek před cizími, ale i domácími škůdci.

Je přitom zajímavé, že ačkoliv všechny velké starověké civilizace vznikly v úrodných údolích velkých řek, na té největší – Amazonce – nikdy starověký stát nevznikl. Důvodem může být to, že vznik státu se téměř jistě neobešel bez určité míry násilí. Člověk nebo skupina se tím vzdává části své suverenity výměnou za zajištění určitých služeb a názor na výhodnost této transakce se nepochybně případ od případu liší. Stát ovšem není holubník. Pravidla musí platit pro všechny stejně a stát si přivlastňuje monopol na (beztrestné) násilí. A tak státy vznikly jen tam, kde sice existovalo bohatství, ale jeho zdroje byly nějakým způsobem omezené. Ať už pouští, horami nebo mořskými břehy nebo jejich kombinací.

Pokud došlo k boji o zdroje v rozlehlé a řídce osídlené Amazonii, poražení mohli odejít o kus dál, vyklučit kus pralesa a založit novou osadu. To pro ně bylo přijatelnější, než připustit vznik státu a platit daň za ochranu životů a majetku. Ale odchod do pouště, vysokých hor nebo plavba do neznáma bez možnosti návratu jistotu přežití neskýtá a stát se tu jeví jako výhodnější nebo alespoň pohodlnější řešení, i když k ideálu má daleko.

Zdá se tedy, že tam, kde v důsledku vysoké koncentrace lidí začal být nedostatek zdrojů a hrozil nebo začal boj o ně, vznikl stát jako regulační instituce, zatímco tam, kde byly zdroje ve srovnání s potřebami lidí prakticky neomezené, se bez této instituce rádi obešli.

Státy minulosti vznikaly vesměs jako monarchie a jejich vládcové byli často považováni za potomky bohů. První náznaky demokracie vznikají až v šestém století před naším letopočtem na Peloponésu. Nejstarší známé demokratické instituce byly založeny ve Spartě v 5. století před naším letopočtem. Spartská ústava rozdělovala moc mezi dva krále, radu starších a sněm. Králové pocházeli ze dvou rodů, oba rody však byly podle legendy potomky dvou Heraklových synů. Občané se zúčastňovali sněmu s právem rozhodovat o návrzích rady, ale rozhodnutí sněmu mohli zablokovat králové a vysoce postavení úředníci. Je to sice demokracie v půli cesty, ale Sparťané dále nedošli. Byl to vojenský stát a v armádách se demokracie nepěstuje dodnes.

To v Aténách sice začali o něco později, ale ušli větší kus cesty - od vlády občanského sněmu v 5. století před naším letopočtem až k vládě zákona a suverenity soudů ve 4. století před naším letopočtem.

Přestože se moderní demokracie vyvíjela nezávisle na antice, i ona je založena na svobodě a rovnosti. Liší se však způsobem jejich uskutečnění. Zatímco starověká demokracie šla cestou přímé účasti omezené skupiny občanů na občanských sněmech, moderní demokracii obvykle představuje výkonný orgán občanů - vláda pracující v souladu s legislativou přijatou voleným parlamentem. Tento vývoj má svou logiku, protože při dnešní velikosti (některých) států by přímá demokracie v klasické podobě byla přinejmenším neúnosně nákladná a zdlouhavá.

Dnešní nepřímá (zastupitelská) demokracie by tedy měla reprezentovat zájmy většiny a legislativa by měla být zárukou rovnosti před zákonem a ochrany života a majetku všech, tedy i příslušníků menšin.

Ve skutečnosti se ale stále častěji dostáváme do situace, kdy různé menšiny a nátlakové skupiny dokážou prosazovat své individuální zájmy natolik účinně, že příslušník většiny často cítí odstrkován. Jak je to možné?

Důvodem může být lepší schopnost malých skupin organizovat se, ale také míra jejich motivace. Matematicky to vypadá asi takto: pokud se dá dohromady v desetimilionovém národě dvacetičlenná skupina lidí požadující řekněme dvacet milionů korun ročně na podporu své činnosti, pro každého občana to znamená pouhé dvě koruny výdajů ročně navíc, ale pro člena této skupiny je tu potenciální příjem milion korun. Takže motivace obou nestejně velkých skupin je zřejmá.

Na první pohled by se zdálo, že na zájmy malých skupin bude brán menší zřetel nebo se vzájemně vykompenzují a zvítězí zdravý rozum a zájem občanů, přinejmenším těch, kteří volili parlamentní většinu. Takhle to možná v ideálním případě platilo kdysi, když se ještě politika dělala za zavřenými dveřmi a jednotlivé parlamentní frakce trpělivě hledaly konsensus, ono minimum, na kterém se mohou shodnout všichni, byť někteří (zpravidla opozice) s tichým skřípěním zubů.

Dnes to ale nefunguje. Nátlakové skupiny nejdou proti sobě, protože jejich organizátoři vědí, že argumenty použité proti jedné z nich jsou snadno použitelné i proti všem ostatním, zatímco škoda mlčící většiny je příliš malá na to, aby se začala angažovat. A navíc, v době, kdy můžeme v přímém přenosu sledovat i válku, natož řečnění a hlasování v parlamentu, se politika dělá jinak. Malé, ale výrazné skupiny prosazující právo na svou svobodu a své zájmy mají daleko větší publicitu, než odpovídá jejich reálnému zastoupení ve společnosti, a to i vlivem médií, protože jsou daleko „fotogeničtější“ než nějaká mlčící většina a daleko lépe se tak prodávají. A ve stínu těchto spektakulárních skupinek tiše, ale ještě úporněji prosazují své zájmy nadnárodní koncerny zastoupené lobbisty. A tak se ze stále více bobtnajícího státního rozpočtu oddělují „drobky“ pro aktivistické mediální hvězdy a tučnější sousta pro ty, kteří „z vděčnosti“ zase něco vrátí, přirozeně že ne do státního rozpočtu, ale do úplně jiné kapsy.

Navíc žijeme v instantní době, kdy všechno chceme nejraději ihned. Politické strany opouštějí dlouhodobé koncepce a „řeší“ úkoly dne. Objeví se problém a snaživý politik hned přichází uklidnit rozhořčené občany návrhem zákona, aniž by přemýšlel o tom, zda je takový zákon vůbec potřebný, jak zapadá do právního systému a zda je stát vůbec schopen sledovat jeho porušování a reagovat na ně. Právní systém se tak stává nepřehlednou houštinou, ve které se nevyzná nikdo, takže některé zákony leží nepoužity desítky let, aby posléze sloužily jako zdroj pobavení. (např. http://muj-pravnik.cz/clanky/sbirka-paradoxnich-zakonu)

A tohle má být stát, který vznikl na ochranu našich životů, majetku a svobody? Nebylo by tedy lepší zrušit jej a to, co opravdu potřebujeme, si kupovat jako službu, chráněni neviditelnou rukou trhu, která v důsledku konkurence rozbije zneužitelný, a tedy zneužívaný monopol státu? Nebo by stačilo vyměnit jen zkorumpované politiky a státní úředníky?

Britský politik a zakladatel konzervatismu Edmund Burke už ve druhé polovině 18. století odmítá názor, že za problémy státu mohou špatní lidé nebo nedokonalé reformy. Je podle něj iluzí, že další volby mohou něco zlepšit, protože chyba je v samotné existenci státu.

„Marně mi říkáte, že vlády jsou dobré a selhávají jen kvůli zneužití. To ta věc! Ta věc samotná je zneužitím! Povšimněte si, pánové, prosím vás, té velké chyby, na níž je založena veškerá umělá moc legislativy. Bylo pozorováno, že lidé se dostávají pod vliv nezvladatelných vášní, kdy je nutné zabránit jim v násilí, jehož by se mohli dopustit jeden na druhém. Ustanovili si tedy vládce, aby vášně zkrotili rozumem. Tím ovšem vznikla ještě horší a nesnadněji řešitelná potíž: jak se má člověk bránit proti vládcům?“

Objevitel „neviditelné ruky trhu“ Adam Smith to v roce 1776 ve své knize Bohatství národů vyjádřil takto: „Je to systém vlády, situace, do níž jsou lidé umístěni, kterou hodlám podrobit kritice. Nikoliv charaktery těch, kteří jednají v rámci systému. Ti jednají tak, jak je k tomu jejich situace přirozeně vede, a ti, kteří si na ně nejhlasitěji stěžují, by si na jejich místě pravděpodobně nepočínali o nic lépe.“

A do třetice - Bedřich Engels v roce 1884 v knize Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu píše: „Stát tu tedy není od věčnosti. Byly společnosti, které se bez něho obešly, které neměly potuchy o státu a státní moci. Na jistém stupni hospodářského vývoje, který byl nutně spjat s rozštěpením společnosti na třídy, stal se stát v důsledku tohoto rozštěpení nutností. Blížíme se nyní rychlými kroky k takovému stupni rozvoje výroby, na kterém existence těchto tříd nejen přestala být nutností, nýbrž se stává přímou překážkou výroby. Třídy padnou stejně nevyhnutelně, jako v minulosti vznikly. S nimi nevyhnutelně padne i stát. Společnost, která nově zorganizuje výrobu na základě svobodného a rovného sdružení výrobců, uloží celou státní mašinerii tam, kam potom bude patřit: do muzea starožitností vedle kolovratu a bronzové sekery.“

Když se tedy v názoru na stát shodnou zakladatel konzervatismu, zakladatel moderní ekonomie i jedna z ikon revolucionářů všech zemí, neměli bychom místo každoročního čekání na den daňové svobody ten prohnilý stát zlikvidovat a konečně začít žít svobodně, bez toho, aby nám do toho zasahoval? Nebo máme stát rozpouštět postupně, třeba zmenšováním rozpočtu každý rok o 15 %, jak navrhoval v jedné diskusi jistý obrněný odpůrce státu?

S tou svobodou je to trochu složitější. Asi jako s botami; poznáme, když nás tlačí, nebo když nám jsou moc velké, ale když nám jsou akorát, necítíme nic, nemluvě o tom, že každý má nohu jinak velkou a trochu jinak tvarovanou, takže názory na to, co je ta správná míra svobody, se také liší. Jisté je snad jen to, že když máme svobody tak akorát, necítíme nic. Pociťujeme jen její nedostatek.

Když etnografové zkoumali přírodní národy, zjistili, že se cítí daleko svobodnější, než lidé žijící v demokraciích, přestože museli dodržovat řadu pravidel a zdánlivě nesmyslných tabu. Oni ale věděli, že ta tabu jsou tu od nepaměti a dodržují je všichni, takže se jimi naprosto necítili omezováni.

Tenhle stav je však v našem rychle se měnícím světě nedosažitelný. A kdo bude rozhodovat, kde je ta „správná“ hranice svobody, když ne stát, byť za cenu monopolu na násilí? Soukromá společnost, kterou k tomu účelu založíme? Děkuji, nechci. Chování zprivatizovaných vodárenských společností jako příklad stačí. Stát je sice nemilovaný a špatný způsob organizace lidské společnosti, ale platí pro něj totéž, jako pro demokracii: Nic lepšího zatím nikdo nevymyslel a na to, abychom se vrátili do dob, kdy státu nebylo potřeba, je nás příliš mnoho.