Kam kráčíš, češtino?

Pravidla českého pravopisu se vyvíjejí ne zcela šťastným způsobem. Na některých je vidět úporná snaha zabránit chybám (čti: psát v souladu s pravidly) i za cenu zjevného nesmyslu. Příkladem je používání velkého písmene ve druhém slově předložkového názvu ulic (Na Rozcestí, Pod Vinicí...) jen proto, aby nikdo nemusel přemýšlet, zda se jedná o místní název, nebo prostý popis skutečného umístění. Ale myšlení nás odlišuje od zvířat a chybami se člověk učí. Vždyť celé dějiny vědy jsou dějinami omylů a jejich vyvracení. Proč se tedy bát chyb? Žádné pravidlo stejně chybám nezabrání; jen se jich po změně tzv. k lepšímu (snadnějšímu?) budou dopouštět jiní.

                                                        Po delší době zase

                                 nahlédl jsem do Pravidel českého pravopisu

                                                                             a narodilo se dilema:

                                                                                         mám psát česky,

                                                                                     nebo podle pravidel?

                                                                              Uvědomil jsem si však,

                                                                        že čeština, můj názor

                                                               i pravidla se vyvíjejí.

                                                      A tak, bude-li proč,

                                           budu psát, jak to cítím.

                                     Třeba se to všechno

                                  zase někdy potká.

                                  Vyvstalo ale

                                    nové dilema:

                                    Dožiju

                                  se toho?