Léčitel, nebo lékař?

Řada lékařů a známých osobností zaslala ministru zdravotnictví otevřený dopis, ve kterém jej žádají, aby podpořil výzkum biotroniky. Je reakcí na ministrovu výzvu z konce května, aby lidé oznamovali své špatné zkušenosti s šarlatánskými léčiteli, kteří odrazují pacienty od racionální léčby pod dohledem lékařů.

Proč dnes lidé vyhledávají léčitele, když mají k dispozici lékaře vyzbrojené vzděláním, praxí a možností předepisovat účinné léky? Může léčitel dosáhnout úspěchu i tam, kde je dnešní medicína bezmocná? A má smysl klást mezi oficiální medicínu a léčitelství nepřekročitelnou zeď?

Léčitelství je předchůdcem lékařské vědy a zároveň pokračováním činnosti šamanů a zaříkávačů, kteří začali působit snad již od dob prvotní dělby práce a vzniku specializací. Před tím se zřejmě lidé léčili sami a intuitivně, podobně, jako to dodnes můžeme pozorovat u volně žijících zvířat. Známý je třeba příklad jelenů okusujících vrbovou kůru, což nás přivedlo k objevu aspirinu.

Ale lidé se na rozdíl od zvířat postupně naučili své zkušenosti zaznamenávat a porovnávat, a tak postupně vznikl soubor představ, jak postupovat při léčbě nemocných. A jak rostl objem poznatků, začala se medicína vyučovat na školách a léčbě nemocných se začali věnovat lidé s příslušným vzděláním. Vedle toho ale stále působili a dodnes působí i léčitelé, kteří většinou medicínským vzděláním neprošli, a přesto dokážou uzdravovat nemocné, a to i bez drahých léků, které pro léčbu používají vystudovaní lékaři. Jak je to možné?

Zdraví člověka se stejně jako život sám odehrává ve vlnách. Platí tedy, že jednou jsi dole, jednou nahoře. Každý z nás se někdy cítí plný energie a jindy je mu pod psa. Je ovšem jasné, že pomoc ať už lékaře nebo léčitele vyhledává jenom v tom druhém případě. V takové chvíli každý trochu zkušenější člověk ví, jak se zachovat. Stačí projevit trochu zájmu, pacienta pozorně a beze spěchu vyslechnout a přesvědčit ho, že zase bude líp. Ve většině případů to zabere docela spolehlivě, protože ode dna vede cesta zásadně jen nahoru. V postupně se zmenšující části případů nepomůže ani lékař, ani léčitel. V těch ostatních nebanálních případech spoléhám na lékaře.

Lékař je u některých lidí oproti léčiteli v nevýhodě. Nemocný totiž ví, že mu lékař může předepsat léky, a samozřejmě chce pro sebe jen ty nejlepší. Co na tom, že o jejich účinku nic neví, často je to on, kdo nakonec přesvědčí lékaře, aby mu něco předepsal, přestože ten v mnoha případech ví zcela jistě, že žádného léku není zapotřebí, a nakonec jej předepíše jen proto, aby měl klid. Léčitel je tu v jasné výhodě, protože od něj nikdo předpis na drahý lék neočekává. Maximálně si od něj koupí nějaké bylinky na odvar, který mu neuškodí, ale bez nějž by se jeho stav zlepšil taky.

Ale uzdravený pacient pak věří, že mu pomohl léčitel, zatímco v případě lékaře si mnohdy myslí, že mu pomohl právě ten drahý lék. A nejen to, navíc je ochoten přísahat, že kdyby lékaře právě on nepřesvědčil, co mu má předepsat, byl by nemocný ještě teď. Autorita lékaře tak klesá, zatímco léčitel zůstává v očích řady pacientů spojen s tajemnými silami, o nichž nic nevíme, a proto nekritizujeme.

Naše zdraví je závislé na stavu naší mysli mnohem více, než tušíme. Výsledky jednoho průzkumu ve Švédsku ukázaly, že pacient se uzdraví za dobu, kterou vyslovil lékař při první prohlídce. A není to otázka diagnózy. Člověk se prostě chová podle toho, co se od něj čeká. Takže, když lékař s jistotou prohlásí, že za týden jste z toho venku, vaše tělo to vnímá jako pokyn, který není možno nesplnit. Pokud ovšem váhavě naznačuje, že to bude trvat měsíc nebo déle, marodění se protáhne. Znám případ člověka, kterému lékař před několika lety řekl, že už se neuzdraví nikdy. Ten lékař byl buď úplně nezkušený, postrádal empatii nebo byl sám úplně na dně. Ale ten člověk opravdu dodnes marodí, přestože na (můj laický) pohled příliš nemocně nevypadá. To je ukázka síly slova v praxi.

Ostatně, jasným příkladem toho, jak důležitým prvkem našeho zdraví je psychika, je používání placeba. Při všech výzkumech s jeho použitím se ukazuje, že ne nevýznamná část jeho konzumentů pociťuje stejné zlepšení jako ti, kteří užívají zkoušený lék. Přitom je otázka, zda samotné používání placeba není na a možná za hranicí lékařské etiky, a to v těch případech, že na zkoumanou nemoc už existuje lék. Vždyť zkoušet, jestli nově vyvíjený lék je účinnější než „nic“, nedává logický smysl. Pokud se vážně uvažuje o jeho zavedení, měl by přece být účinnější nebo alespoň šetrnější vůči nemocnému, než lék dosud užívaný, a měl by tedy být srovnáván s ním, nikoliv s placebem.

To léčitel s žádnými novými léky neexperimentuje. Naopak si zakládá na tisíciletých zkušenostech a na čistě přírodních látkách, ze kterých jeho léčba vychází. A tady vidím obrovský paradox. Na jedné straně vyžadujeme ty nejnovější a nejdražší syntetické preparáty, na straně druhé věříme, že přírodní látky jsou lepší, šetrnější a účinnější. Přitom všichni víme, že hadí jed nebo kurare jsou taky čistě přírodní produkty a třeba vitamín C už desítky let vyrábíme synteticky.

Lékaři jsou pod neustálou kontrolou a dají se dohledat přesné statistiky, jak byla jejich léčba úspěšná. Naproti tomu statistika úspěšnosti léčitelů není k dispozici. Každý z nich může uvést příklady pacientů, kterým pomohl, ale nikdo nevede statistiku jejich neúspěchů. Oni sami často poukazují na to, že přijímají pacienty, nad kterými lékaři zlomili hůl, a oni je vyléčit dokázali. Ano, věřím, že se takové případy stávají, stejně jako se stává, že se někdo uzdraví bez zásahu léčitele i lékaře, nebo někomu prokazatelně pomůže to zprofanované placebo. Je to něco, co neumíme vysvětlit, ale stává se to a je třeba to přijmout jako fakt. Antropolog Claude Lévi-Strauss popsal případ kanadského indiána Quesalida, který přibližně před sto lety chtěl vymýtit léčbu šamany, kterou považoval za nesmysl. Našel šamana, který ho zasvětil do všech triků včetně toho, kdy si léčitel schová v ústech kousek chmýří, před vyvrcholením léčebného rituálu se kousne do rtů nebo jazyka a pak to chmýří zakrvácené vlastní krví vyvrhne a slavnostně je předvádí příbuzným shromážděným u lože pacienta jako patologický vzorek, který bylo třeba odstranit z nemocného těla.

Quesalid tedy měl důkaz podvodnosti a chtěl odhalit a znemožnit ty, kteří tyto triky páchali. Jako součást odhalení však potřeboval praktickou ukázku. Jednou si jej povolala rodina, která jej požádala, aby se přišel podívat na těžce nemocného. Využil toho a předvedl trik s chuchvalcem. Byl však zděšen, ohromen a pokořen zjištěním, že pacientovi se udělalo lépe.

Zachoval si sice i nadále zdravou dávku skepse, přesto však zahájil plodnou a dlouhou kariéru léčitele a šamana. Jistěže není třeba klamat pacienty nějakými podvody a triky. Ale ani lékařská věda dnes nezná mechanismus působení některých léků, pokud to však funguje, není důvod to nepoužívat.

Léčitelé i lékaři mají společné kořeny. Je v jejich zájmu i v zájmu pacientů, aby hledali možnosti spolupráce. Dobrý léčitel by měl umět odhadnout, kde jsou hranice jeho možností a neměl by tedy bránit těm, kteří se na něj obrátí, aby nevyužili i služeb lékaře. A dobrý lékař by měl připustit, že někteří pacienti i nadále budou ve svých úzkostech hledat pomoc kdekoliv, i když to někomu může připadat nesmyslné.