Zatracená představivost

Vždycky, když mám před sebou tu bílou plochu, přeju si, aby moje představivost pracovala na plné obrátky a já tu plochu popsal aspoň něčím zajímavým. Ale někdo má tu představivost zduřelou až příliš.

Karla znám už asi dvacet let. Seznámili jsme se nejspíš na některém z mnoha běžeckých závodů, které jsme tenkrát oba objížděli skoro každý víkend. Běhali jsme sice každý v jiné věkové kategorii, ale protože na většině závodů startují všichni dospělí ve stejném čase, nejednou jsme vybíhali, ale i dobíhali spolu a občas po závodě zašli i doplnit tekutiny nejlepším iontovým nápojem, který znám.

Nedávno jsem na něj narazil po mnoha letech znovu při nastupování do vlaku na Ostravu. Poznali jsme se hned, tolik se toho na nás za ta léta nezměnilo. Snad jen to, že moje vlasy po prožitých bojích opustily čelní linii a takticky ustoupily do bezpečí týlového prostoru, zatímco mezi ty jeho začíná plíživě pronikat pátá kolona stříbrných jedinců.

Neměli jsme místenky, ale ve vlaku bylo místa dost; našli jsme prázdné kupé a začali jsme probírat, co život dal a vzal. Překvapilo mě, že ačkoliv vždy projevoval velký zájem o ženy, je Karel stále svobodný a žije s matkou.

Ještě než se vlak rozjel, vstoupila do kupé asi třicetiletá pohledná žena se zdánlivě zbytečným dotazem, jestli je tu volné místo. Už jsem se chystal projevit souhlas a zvedal jsem se, že jí pomůžu dát tašku na poličku, ale Karel byl rychlejší a řekl, že místa jsou obsazená.

Žena udiveně odešla a i já jsem asi vypadal dost překvapeně, protože mi to Karel okamžitě začal vysvětlovat:

„Podívej se, ve vlaku je ještě dost volných míst, takže si bez problémů najde jiné. Ale kdyby si ta ženská přisedla, chvilku si něco bude číst v tom naleštěném magazínu, co jí čouhá z kabelky, ale protože brzy zjistí, že to všechno, co tam píšou, už předtím četla v pěti jiných plátcích podobného druhu, začne se nudit a poslouchat, co si povídáme. Pak se nějakou vtipnou poznámkou přidá k rozhovoru, brzy se vzájemně všichni představíme a ona časem jen tak lehce naznačí, že jí nejsem nesympatický.

Znáš to, ani nemusí nic říkat, ale z jejího chování to bude jasné. Já jí přece nemůžu říct, že mě ona ani její řeči nezajímají, to bych vypadal jako náfuka a nezdvořák, a to fakt nemám zapotřebí. Tak si vyměníme telefonní čísla; já sice budu v duchu počítat s tím, že mi to bude jenom zbytečně zabírat místo v paměti mobilu, ale chleba ani energii to nežere, tak proč se tomu bránit. Jenže ona si tu při vystupování určitě schválně zapomene nějakou blbost, které se stejně chtěla zbavit, já si toho všimnu a seberu ji; ne že bych jí chtěl hned volat, ale ona se určitě brzy ozve sama.

Já jí to přece nemůžu zapřít, takže jí řeknu, to je snad telepatie, zrovna jsem se chystal volat a domluvíme si schůzku, abych jí tu zbytečnost předal. Jasně, že to bude jen na skok, ale pak se ukáže, že oba máme trochu času, venku je nevlídno a nic důležitého nám už dnes stejně neuteče, takže si zajdeme někam sednout a tam zjistíme, že toho máme hodně společného a že bychom se někdy brzy mohli vidět zase.

Potom přijdeme na to, že ona platí nájem ve zbytečně velkém bytě dva plus káká a já už taky mám věk na to, abych nebydlel u mámy, a sestěhujeme se. Brzy na to mi se šťastným úsměvem oznámí, že čekáme přírůstek, na který se už tolik těší a že je jí úplně jedno, jestli se vezmeme, nebo ne, hlavně když jsme spolu a máme se tak moc rádi.

Až bude na mateřské, nebude to dlouho trvat a začne mít pocit, že jí zanedbávám, že je pořád doma a já v práci a bude se šišlavě, jak je furt v kontaktu s malým, dožadovat pozornosti. Ale jak to mám dělat, když teď musím vydělávat na tři; ty dětské věci jsou příšerně drahé a dvakrát to dítěti oblíkne a je mu to malý. Mě ty řeči brzy přestanou bavit, začnu chodit domů ještě později, ona se nakrkne a sbalí mi kufr, se kterým jsem k ní přišel, a řekne mi, ať táhnu a že dítě už neuvidím. A protože já se jí nebudu doprošovat a přesvědčovat jí, aby si to rozmyslela, ten kufr si vezmu a vrátím se zase k matce.

A řekni sám, mám já to zapotřebí - mít dítě, půl života na ně platit alimenty a ani se s ním nevidět?“