I v době čteček rozhodují lidé

Nedávno jsem ústy jedné ze svých postav naznačil, že dnešní prodavačky nemusejí nic umět. Ale dnes jsem se přesvědčil, že to není tak úplně pravda.

Naše závodní jídelna si nás přímo hýčká, ale teď má zrovna prázdniny, a tak si jdu koupit něco k jídlu do nejbližšího obchodu. Vybral jsem si, jdu k pokladně a v ruce nesu tři potraviny. U dvou pokladen pro  rychlé placení do pěti položek jsou přibližně stejné dlouhé fronty, intuitivně vybírám  tu, o které si myslím, že bude přece jen rychlejší. No, úplně intuitivní to není, v duchu si vynásobím počet čekajících odhadovaným počtem kusů zboží v jejich rukách. Zároveň se podívám na pokladny pro běžné větší nákupy, u kterých stojí mezi třemi až pěti lidmi s velkými nákupy, takže je jasné, že to u nich nemá cenu ani zkoušet. Moji  volbu vzápětí potvrdí dvě děvčata, která se postaví za mne. Ale jen se to stane, pokladní té „naší“ fronty někam odbíhá. Než se stačím přemístit vedle, dorovnají tu druhou frontu další dvě zákaznice, ale to už se vrací naše pokladní. Přemístit se tak ztrácí smysl, předběhnout ty dvě bych stejně nemohl, takže v této situaci je moje pozice výhodnější. Ale i když už jsme se posunuli do prostoru olemovaného zábradlím, ten náš had se sune viditelně pomaleji. Zaregistrovala to i ta děvčata za mnou a šeptají si, že je škoda, že to zábradlí se nedá nenápadně přeskočit. Když už jsou přede mnou jen dva lidé a od vedlejší pokladny odchází ta druhá z obou zákaznic, za které se mi před pár minutami zdálo nevýhodné se zařadit, konečně vidím, proč.

Pokladní má po ruce „tahák“ a vždy, když má namarkovat zboží bez čárového kódu, hledá v něm ta potřebná čtyři čísla. A protože si sem nějakou svačinu nebo náhradu oběda přišlo koupit víc lidí a většinou je jednou z položek jejich nákupu pečivo, hledá v taháku vlastně pořád.

Když konečně přijdu na řadu i já, tahák definitivně rezignovaně odloží a volá na svou rychlejší kolegyni: „Máňo, jaký kód má vesnický bochánek?“ Máňa jen tak přes rameno odpovídá, aniž by ji to zdrželo od práce a v pohodě obslouží další dva zákazníky, než ta moje naťuká kód a pak zjistí, že kód na tvarohu, který jsem si vybral, čtečka pořád ne a ne přečíst. Tak si ho (kupodivu) přečte sama, naťuká a já konečně můžu zaplatit.

Před prodejnou nabízí nějaká mladá žena s ruským přízvukem účast v loterii o týdenní zájezd do Thajska pro dvě osoby a další ceny. Prý je to zaváděcí promoakce nějaké firmy, která tu chce dovážet nějaké přírodní produkty. S díky odmítám – svou dnešní dávku štěstí už jsem si vybral.