Půlnoční

Z metra jsem vystoupil pár minut před půlnocí. Ty stanice na okrajových sídlištích vypadají v noci dost podobně, všude kolem je tma a nepořádek. Než dojdu domů, začne zítřek. 

Autobusy už takhle pozdě jezdí jen zřídka; ani nemá cenu zdržovat se pohledem na jízdní řád na stanici. Ostatně vidím, že od stanice kráčí stejnou cestou, kterou půjdu i já, žena s plnou nákupní taškou. Ta se určitě podívala a její rozhodnutí ukazuje jasně, že jsme se oba trefili mimo jízdní řád.

Když takhle v noci spěchám domů, v ženě před sebou vidím problém. Znám to už z minulosti, když jsem v zimě po večerech běhával. Dnes běhám raději ráno.

Jednou mě potkal soused a povídá: „Včera jsi k smrti vyděsil mou dceru. Přiběhla domů s očima navrch hlavy a bez dechu, že ji honil nějaký úchyl.“

Pravda je, že jsem si tehdy ani nevšiml, že přede mnou někdo utíká. Ale to děvče zrovna dospívající v ženu zaregistrovalo na velkou vzdálenost běžícího muže a myslelo si, že běží k ní, aby … no, nebudu to dál rozvádět; soused vykoukl z okna právě v okamžiku, když jsem probíhal kolem, takže jsem byl identifikován a druhého dne se všechno vysvětlilo.

Ale vysvětlujte to ženám, když jdete za tmy za nimi, a protože spěcháte, nevyhnutelně se k nim začnete přibližovat.

Tahle přede mnou zrychluje taky. Je mi jasné, že neví, co ode mne může čekat, a bojí se. Ale taška v její ruce jí znemožňuje vyvinout dostatečnou rychlost, aby se vzdálenost mezi námi postupně nezmenšovala. Brzy budu u ní.

Když jsem za ní asi deset metrů, rezignovaně se zastaví, odloží tašku na zem a osvobozená ruka prudce vystřelí k nebi. Už z toho je vidět, jak těžké břemeno vleče. Jasně slyším její přerývaný dech a o její strach bych se mohl opřít.

Oslovím ji, až dojdu před ni a natočím se tak, abychom si viděli do tváře: „Dobrý večer, můžu Vám pomoct s tou taškou?“

Její „Ne!“ není odpovědí, ale výkřikem, který by dokázal rozbít okna, kdyby je neotevřeli ti, co jsou snad ještě vzhůru. Ale to bychom museli být asi o pět set metrů dál. Tady je jenom pustá noční silnice lemovaná alejí listnatých stromů a keřů, které spolehlivě zabrání tomu, aby její hlas našel adresáta. Ani auta tu touhle dobou nejezdí.

Každá příručka pro ženy doporučuje, aby v těchto situacích žena mluvila. Tahle asi příručky nečte nebo jim nevěří, a tak mlčí jako zatvrzelý recidivista u výslechu.

„Promiňte, nechtěl jsem Vás vylekat, ale jste sama a domů to máte jistě ještě kus cesty, pomůžu Vám,“ zkouším tedy prolomit mlčení já, ale její oči hovoří jasně. Bojí se mě. Hodně se bojí. S tím asi nic nenadělám. Otáčím se a jdu dál. Cesta se tu mírně stáčí, brzy budu mít dostatečný náskok, abychom na sebe neviděli. Třeba ji to uklidní.

„Počkejte,“ ozve se ještě dříve, než se sama vydá na cestu. Jako by jí konečně došlo, že se mnou po boku na tom bude se svým strachem, ať už je oprávněný, nebo ne, v nejhorším případě stejně jako beze mne.

Vracím se a zvedám tašku. Vypadá to, že v ní stěhuje trezor se zlatem. Nejen podle váhy, ale taky podle její reakce: „Neberte mi ji!“

„Nebojte se, já Vám s ní neuteču, na to je moc těžká.“

Trvá na tom, že tašku poneseme každý za jedno ucho. Popravdě, není to vůbec špatný nápad.

„Vy asi nejste z Prahy,“ přece jen zkouší příručku pro osamělé ženy v noci.

„Nejsem, ale bydlím tady déle, než Vy žijete.“

„Jak to můžete vědět?“

„Stačí se na Vás podívat.“

„To dělá ta tma.“

„Ale žádná stařenka by přede mnou s tak těžkou taškou nedokázala prchat tak dlouho, to byl výkon na reprezentaci.“

Konečně se zasmála. Její strach je pryč a můžeme se normálně bavit. Ani ona se nenarodila v Praze; zdá se že Praha je plná náplavek. To by mě zajímalo, kam se odstěhovali všichni ti, kteří se tu narodili.

Míjíme dlouhou řadu paneláků. Na jejím konci je dům, ve kterém už pár měsíců bydlí. Doneseme spolu tašku až ke vchodovým dveřím

„Moc Vám děkuju, nechcete na kafe?“ nečekaně mě při jejich odmykání zve ta, která se mě ještě před pár minutami bála tak, že podala svůj životní sportovní výkon.

„Já na kafe moc nejsem a navíc už je hodně pozdě,“ s díky odmítám, počkám, až za ní zaklapnou vchodové dveře a vyrážím na druhou polovinu své cesty domů.