Prague Pride trochu jinak

O právu se říká, že je to minimum morálky, tj. minimum, na kterém se v demokratické společnosti shodne většina. Ale kdo tu většinu tvoří?

Tak jako každý rok i letos proběhl pochod Prague Pride a tak jako každý rok přinesl spoustu emocí a hodnotících textů. Ale stejně jako kdykoliv v minulosti ani letos jsem si nevšiml, že by se někde objevilo, že ta hrdost, která je v názvu pochodu, nemá být hrdostí na to, že je někdo gay nebo lesba nebo cokoliv dalšího, ale na to, že se k této příslušnosti k menšině neváhá (nebojí, nestydí) veřejně přiznat, což je však něco „poněkud“ odlišného.

Pozornost novinářů, kteří sami potřebují přivolat pozornost k plátkům, jež je platí, vždy neomylně přitáhnou ti největší exoti v průvodu, což vede ke dvěma nevyhnutelným důsledkům: jednak k ještě větší koncentraci pošuků v průvodu v příštím roce a dále k přesvědčení veřejnosti, že se jedná především o průvod exhibicionistů potřebujících svou odlišnost demonstrovat stůj co stůj.

Ve skutečnosti však nejde o snahu uspořádat v Praze ještě nevázanější a barevnější kopii karnevalu v Riu, ale o pochod na podporu uznání normálního pohledu na menšiny ze strany členů takzvané většinové společnosti. A to takzvané ani nedávám do uvozovek, protože ve skutečnosti by v uvozovkách měla být slova většinová společnost. Většinová společnost je totiž něco, co se při podrobnějším zkoumání rozpadne na fragmenty podobně jako sluneční světlo po průchodu světelným hranolem. Možná proto je duha tak dobrým symbolem nejen této akce.

O právu se říká, že je to minimum morálky, tj. minimum, na kterém se v demokratické společnosti shodne většina. Ale kdo tu většinu ve skutečnosti tvoří nebo zastupuje?

Není to vláda nebo parlamentní většina, protože sečteme-li všechny hlasy, které dostala, zastupuje vzhledem k trvale nízké účasti na volbách zpravidla méně než polovinu oprávněných voličů.

Většinu ve skutečnosti tvoří lidé, z nichž jeden každý bez výjimky patří k nějaké menšině. Záleží jen na úhlu pohledu nebo na vlastnosti, kterou hodnotíme. Já jsem mimo jiné příslušníkem menšiny leváků, ale i mezi nimi tvořím menšinu, a to přeučených, protože v době, kdy jsem se učil psát, bylo přeučování běžné, a já jsem navíc psal zprava doleva. To mi připadalo logické, ale náš pan řídící pro to neměl pochopení nebo nevlastnil zrcátko. Dnes tedy píšu pravou rukou, ale všechno ostatní stejně dělám levou a to psaní ve skutečnosti střídám podle situace.

Ale to jsem odbočil; předpokládám, že zrcátko má dnes každý, takže při pohledu do něj by si měl všimnout, že se s velkou pravděpodobností dívá na příslušníka menšiny, ať už je ta menšina jakákoliv. A zároveň by si mohl vzpomenout na známý text začínající „Když zavírali …, mlčel jsem; nejsem přece …“ a končící „když si přišli pro mě, nebyl nikdo, kdo by se ozval.“

Tolerance menšin je vysoce pragmatickým a navýsost sebezáchovným přístupem každé slušné společnosti. Toho je možno dosáhnout jenom dlouhodobou výchovou k respektování odlišností a hledáním a posilováním toho, co nás spojuje. Krokem úplně špatným směrem je podle mého názoru pokus ministra spravedlnosti prosadit zákaz vtipů o homosexuálech. To je jen ukázka přemrštěné politické korektnosti, která jako mor prostupuje veřejným prostorem, a nemůže ničemu a nikomu prospět.