Premium

Získejte všechny články mimořádně
jen za 49 Kč/3 měsíce

Jak jsme se učili rusky aneb Rudé moře

„Ruština je jediný předmět, ze kterého můžu propadat, a táta mě ještě pochválí,“ říkával můj spolužák Ludvík.

 

Jeho táta byl známý bavič a kapelník široko daleko vyhlášené kapely, bez které se neobešla žádná tancovačka, svatba nebo pohřeb. Ale už brzy měl poznat vymoženosti komunistického kriminálu. Tedy ne Ludvík, ale jeho táta.

To bylo tak: Pan kapelník jako obvykle na jedné svatbě nejen hrál, ale vyprávěl i vtipy a jak už to chodí, došlo i na politické. A jeden z hostů Ludvíkova tátu udal. A ten Ludvíkův táta za těch pár vtipů dostal dva a půl roku natvrdo. A nejen to. Jeden mládenec, který průběh svatby natáčel na kotoučový magnetofon, vyfasoval osmnáct měsíců za napomáhání a šíření. Samozřejmě taky natvrdo. A ukázalo se, že tím udavačem byl švagr nevěsty, který se na naši vesnici krátce předtím přiženil a ve volných chvílích si zdobil rukáv žlutou páskou příslušníka Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti.

Ale to jsem trochu předběhl. Teď se teprve píše září roku 1970, já jsem právě začal chodit do deváté třídy a na naši základku nastoupil jako učitel ruštiny rodilý mluvčí, tedy Rus. Na jeho jméno už si nevzpomínám. Říkali jsme mu Divoký Anda, protože náš oblíbený Louis de Funes působil ve svých filmových rolích při srovnání s počínáním našeho ruštináře při výuce jako těžce introvertní flegmatik.

Dnes bych řekl, že mu bylo kolem padesáti, ale nám připadal tak starý, že klidně mohl patřit k organizátorům toho listopadového puče, kterému se říkalo Velká říjnová socialistická revoluce. Česky uměl ještě hůře než my rusky, a protože o naši výuku se až dosud staraly učitelky, které nás přízvukem příliš netrápily, měli jsme potíže rozumět mu, ať už svůj přízvuk používal v ruštině nebo při svých neumělých pokusech o češtinu.

Ačkoliv výuka ruštiny na naší škole nebyla nikdy výkladní skříní úspěchů socialistického školství, příchod rodilého Rusa ji rozhodně nevylepšil. I když jistou snahu alespoň občas předstíraly obě strany, s naším novým učitelem jsme si rozuměli stále méně. Ale čas, i když během školního roku běží úplně jinou rychlostí než o prázdninách, nezastavíš, a tak přišla doba čtvrtletních písemek.

Že to nemůže dobře dopadnout, bylo nám jasné už předem, a to i proto, že se nám dostalo varování z nižších tříd. Některé už měly písemky za sebou, a přestože je ještě Divoký Anda nestačil opravit, podle našich kamarádů to prý byl hotový masakr.

Zadání písemky sestávalo z překladu z češtiny do ruštiny, nějakých mluvnických příkladů a z diktátu. Na první pohled by se mohlo zdát, že alespoň první dvě části by při troše znalosti slovíček nemusely být tak velkým problémem. Možná ne, kdyby problémem nebylo už samotné zadání. Divoký Anda nám sice diktoval věty a slovíčka, o kterých si zřejmě upřímně myslel, že jsou české, ale my jsme jim stejně nerozuměli. Navzájem jsme se ujišťovali, jestli to, co slyšíme, je opravdu čeština, kterou máme přeložit do ruštiny, nebo je to obráceně. Náš ruštinář to ovšem považoval za nepřístojné narušování klidu, které při opakování hrozil trestat koulí, takže ke shodě nedošlo a dodnes se na občasných schůzkách spolužáků rozcházíme v názoru, která varianta byla správná.

A diktát, to bylo vyvrcholení martyria. Tady nemohlo dojít k mýlce, věděli jsme, že to je ruština, ale to bylo tak všechno, co jsme k tomu mohli říct, protože neznámý přízvuk sekal slabiky vyslovované našim (m)učitelem do útvarů, ve kterých jsme jen obtížně hledali známá slova. Bylo to, jako když v neznámé bažině hledáš, pod kterým trsem trávy by mohl být aspoň kousek pevné země.

Přesto jsem na konci písemky, když nám Divoký Anda dal blahosklonně ještě pár minut na to, abychom si opravili chyby, opravoval nejen ty svoje, ale radil jsem i Ludvíkovi, i když jsem věděl, že jemu ta potenciálně hrozící koule zas tak moc nevadí.

Kupodivu opravoval taky, ale ne všechno, na co jsem ho v dobré víře upozornil. „Víš, nějaké chyby tam musím nechat, aby nebylo poznat, že jsem opisoval,“ pravil zkušeně a já jsem musel uznat, že na tom něco je.

Konečně Anda nechal posbírat naše písemky a my jsme se se spolužáky shodli, že to bude pěkný malér. Ale to jsme ještě netušili jeho rozsah.

Od pondělka jsme netrpělivě čekali na první hodiny ruštiny. Mám dvě mladší sestry, z nichž jedna tehdy chodila do osmé a druhá do sedmé třídy, takže jsme měli pokrytý skoro celý druhý stupeň základní školy. Pouze nejmladší bratr tomu vraždění neviňátek unikl, protože chodil teprve do třetí.

Ale místo špatných zpráv o výsledcích písemky jsme postupně zjišťovali, že ruštinu suplují naše bývalé učitelky, protože náš ruštinář je nemocný. A asi po třech týdnech přišly opravené písemky a s nimi zpráva, co se s naším učitelem stalo.

Divoký Anda strategicky naplánoval písemky na kratší týden; to tenkrát byly ty s volnou sobotou. Asi počítal s tím, že během dvou dnů volna je stačí opravit. Jenže to netušil, s čím se setká.

Ve většině písemek převládala červená barva jeho oprav nad modrým inkoustem našich rukopisů. Aniž bych se chtěl chlubit, měl jsem nejlepší práci ve třídě. Ale ono není čím se chlubit - bylo v ní třicet sedm chyb. Spolužák Ludvík jich tam měl přes padesát a podobně na tom byli i další spolužáci. A známky tomu odpovídaly. Snad poprvé v dějinách školství jsme dosáhli všichni stejného výsledku - nikdo neměl nárok ani na čtyři mínus. Moje sestry sice měly chyb o něco méně, ale bylo to dáno spíše menším rozsahem písemek, než znalostí jazyka, takže stejné známky z písemky z ruštiny měla celá škola.

Divoký Anda ten nápor oprav a poznání, že nás vůbec nic nenaučil, neunesl. Jeho těžce zkoušený cholerický organismus tomu tlaku neodolal a potkala jej náhlá příhoda mozková. Naše červenomodré písemky se tak staly poslední vzpomínkou na jeho krátké a neúspěšné působení na naší škole.

Autor: Emrich Sonnek | čtvrtek 15.9.2016 8:19 | karma článku: 25,48 | přečteno: 755x
  • Další články autora

Emrich Sonnek

Jak jsem zaplatil školné

Člověk se učí celý život. Často je ta výuka zdarma, ale někdy musíme za učení zaplatit a pak je namístě otázka, zda cena je úměrná nově nabytému poznání.

22.2.2024 v 16:44 | Karma: 17,18 | Přečteno: 454x | Diskuse| Společnost

Emrich Sonnek

Slovenské ženy - světové rekordmanky ve střední délce života

Jenom teď nevím, jestli ty údaje v článku mám považovat za omyl, dezinformaci, lež nebo nepodloženou informaci.

7.2.2024 v 17:15 | Karma: 12,41 | Přečteno: 285x | Diskuse| Společnost

Emrich Sonnek

Kdo ještě důvěřuje vládě?

Tato vláda selhává téměř ve všem svém konání. Situace před volbami byla špatná a představitelé dnešní vládní koalice to mohli přinejmenším tušit. Přesto slibovali, že nebudou zvyšovat daně.

12.12.2023 v 17:42 | Karma: 37,07 | Přečteno: 4518x | Diskuse| Společnost

Emrich Sonnek

Stiskni, nebo to riskni

Pochybuji, že na světě existuje jiná ulice, kde se na pouhých osmdesáti metrech dokáže někdo zbavit takového množství právě načerpaných pohonných hmot, jako někteří jedinci tady.

26.10.2023 v 14:42 | Karma: 14,79 | Přečteno: 366x | Diskuse| Společnost

Emrich Sonnek

Cena soukromí

Belgický cyklista, údajně dědeček sedmi vnoučat, na Vánoce roku 2020 na zasněžené cestě záměrně kolenem srazil pětiletou holčičku, protože mu překážela v cestě, dostane odškodné, jehož výše dosud nebyla stanovena.

15.9.2023 v 14:04 | Karma: 20,15 | Přečteno: 514x | Diskuse| Společnost
  • Nejčtenější

Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili

15. května 2024  14:56,  aktualizováno  17:56

Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...

Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce

15. května 2024  19:25,  aktualizováno  23:12

Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...

Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini

16. května 2024  8:42,  aktualizováno  15:38

Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...

Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru

13. května 2024  18:48,  aktualizováno  14.5 22:25

Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...

Putinova časovaná bomba. Kadyrov umírá, rozjíždí se krvavý boj o trůny

17. května 2024  14:16

Premium Ramzan Kadyrov ještě dýchá, v Čečensku se však už začíná hledat jeho nástupce. Naznačují to i...

Gruzínská prezidentka vetovala „ruský“ zákon. Jde do boje s vládou

18. května 2024  16:55,  aktualizováno  18:28

Gruzínská prezidentka Salome Zurabišviliová podle tiskových agentur vetovala kontroverzní zákon o...

Turisté si zajeli do Afghánistánu. Střelci část Evropanů povraždili i s průvodci

18. května 2024  17:57

Neznámí ozbrojenci v pátek večer v provincii Bámján v centrální části Afghánistánu zabili tři...

Projekt Východní štít. Polsko na hranicích postaví opevnění za miliardy

18. května 2024  17:48

Polsko investuje deset miliard zlotých (asi 58 miliard Kč) do zvýšení bezpečnosti své hranice s...

Kdysi ji voda nezajímala, teď jí chybí. Francii dráždí hráz Ženevského jezera

18. května 2024  17:07

Švýcarsko nemá o vodu nouzi. Jeho sousedé však ano. Francie, kterou loni zasáhla extrémní sucha, se...

  • Počet článků 258
  • Celková karma 17,18
  • Průměrná čtenost 881x
Přiznávám, že nic z toho, co jsem napsal, píšu nebo se chystám napsat, není pravda, ale jen můj pohled na věc. Jediná jistota, kterou vám mohu poskytnout, je, že četbou mých textů přijdete o větší než malé množství svého času.